Bosou nohou vpřed aneb co nás naučila Freya

Po sérii článků, kde jsem na vás, hokejově řečeno, vystřílel všechny své nejzásadnější (nejvážnější) životní zvraty a zkušenosti, jsem si nyní vybral téma poněkud odlehčenější. Rád bych totiž popsal, jakou inspiraci a nové pohledy vnesla do našich životů naše starší dcera Freya. A zároveň dal tímto článkem také ucelenější odpověď pro mnoho rodičů, kteří se mě často ptají na můj názor ohledně vývoje dětské nožičky a výběru vhodné obuvi.

Často se totiž stává, že rodiče přijdou s protichůdnými informacemi od odborníků či různých internetových článků. Nebo nejistotou, zda je normální, že jejich dítě v daném věku chodí tak nebo onak. Já sám nejsem lékař, a jak jste si mohli povšimnout v mých předešlých článcích, jako trenér ani jako člověk se nerad stavím do pozice, že bych lidem určoval, co mají dělat. Naopak, sám jsem otevřený všemu novému, rád zkoumám, experimentuji a pozoruji, a když se mě někdo ptá na názor, vždy mu nabídnu svůj pohled a zkušenosti, no zároveň druhou stranu vybízím k hledaní a nacházení své vlastní pravdy. A úplně stejně nyní uchopím i téma dětské nožičky, chůze a volby bot.

Docela s úžasem jsme ji pozorovali, jak našlapuje měkce a obratně jako kočka

Před narozením mých vlastních dětí jsem studoval, zkoumal a pozoroval dětské nožky a jejich vývoj při mé práci instruktora všestranného pohybového rozvoje v The Little Gym. Rukama mi procházely stovky dětí od nejútlejšího věku čtyř měsíců. A jelikož cvičení probíhalo vždy naboso, nožičky hrály v rámci programu velkou roli. Naučil jsem se tak spoustu teoretických informací, které jsem měl možnost rovnou pozorovat v praxi, a to na velkém počtu dětí. Ku příkladu, že chodidlo malých dětí je fyziologicky ploché a vyplněné tukovými polštářky. K vývoji nožičky dochází ještě před samotnou vertikalizací, ale tento proces je postupný a k finálnímu formovaní klenby dochází až kolem třetího roku života dítěte. Raná vývojová fáze je tak skvělým obdobím příležitostí, které můžou dát dítěti vhodné stimuly pro zdravý rozvoj nejen nožek, ale také celého těla.

I když dítě ještě nechodí, můžeme ho vhodnou péčí stimulovat a vytvářet mu tak povědomí o jeho tělesné schránce. Oboustranně příjemnou a prospěšnou aktivitou jsou ku příkladu masáže, kroužení v kotnících, hlazení a třeba různé hrátky jako lochtání pírkem či přikládání různých předmětů s jiným typem povrchů a teplot. To vše stimuluje receptory na chodidle a vytváří nové nervové dráhy.

Možná jste si už povšimli v předchozích článcích, že jsem zastáncem co nejpřirozenějšího jednání. Domnívám se, že v podstatě není nutné s dítětem cokoliv zásadního provádět, aby se mu vyvinuly zdravé nohy. Věřím, že zajištění podnětného prostředí je dostačující. Když je nebudeme zbytečně ze strachu nebo pohodlnosti omezovat a svazovat, třeba těsnými ponožkami a přílišně pevnými či hrubými botami, převážným pobytem v interiérech na rovných a hladkých plochách. Ostatní je na dětech a práci s jejich vlastním potenciálem. Jsou evolučně stavěné na to, aby běhaly, lezly, dováděly a prozkoumávaly vše nové (i když je to často v podobě, která se nám socializovaným dospělým zdá poněkud nepraktická či nehygienická).

Dočetl jsem se, že 98% dětí se rodí se zdravou nohou, ale při nástupu do školy už má 35% dětí nějaké problémy či vady chodidla. Možná nejde ani tak o to, co vše bychom měli dělat, jako spíš o to, jak nepřekážet. Věřím, že tělo je moudré a nastavené tak, aby se za vhodných podmínek vyvíjelo zdravě a plnohodnotně. Takže možná se stačí zamyslet nad tím, jak dítě v jeho rozvoji neomezovat a dopřát mu prostor jít vlastní cestou. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že nejčastějším důvodem k potřebě zasahovat do samotného vývoje dětí je náš vlastní strach a nedůvěra v potenciál dítěte i nás samých. Strach z toho, že něco zanedbáme, že něco uděláme špatně, že se dítěti něco stane a bude to naše zodpovědnost neboli vina. Z nedostatku důvěry v život samotný, klademe dětem i sobě do cesty spousty limitů.

Rodíme se jako zcela bezbranné odevzdané bytosti, ale učíme se a rosteme díky procesům, které se v nás spouštějí zcela automaticky tak, jak to máme vnitřně nastavené. Žádné zdravé dítě není závislé na tom, zda ho maminka bude vyučovat, jak se přetáčet, lézt, chodit, jak si osvojit mateřský jazyk atd. Moudrost našeho těla zcela přesahuje naše vědomosti, takže někdy dle mého názoru zcela postačuje, když se zbavíme potřeby vše ovládat a napasovat se do tabulek. Když se neporovnáváme s ostatními dětmi kolem sebe nebo statistikami, nesoutěžíme ani netrpělivě nenutíme děti k výkonům, na které ještě individuálně nejsou připraveny. Mám namysli třeba předčasné posazovaní nebo vodění za ruce či s chodítky. Když nestojíme přirozeným procesům v cestě a případně pouze z naší hravosti, radosti a lásky k dítěti si s ním hrajeme, mazlíme se, a objevujeme svět zcela přirozeně. Třeba když na to netlačíme a uvolníme se, samo naše dítě nám může být učitelem a ukázat, jak na to.

My jsme se také začali učit… Od narození naší první dcery Frey jsme ji nechávali často velice volně oblečenou nebo přímo nahatou (dle počasí – v zimě třeba u kamen). Od začátku nám ukazovala, jak miluje svobodu a volnost pohybu, bez omezování oblečením. Začala chodit, když jí byl rok a jelikož to bylo v květnu a my jsme tou dobou bydleli mimo Prahu v domě se zahradou, většinu času byla úplně bosa jak doma, tak venku na zahradě. Zcela přirozeně chodila po všech površích od trávy, přes kamínky, hlínu až po pichlavé jehličí. Docela s úžasem jsme ji pozorovali, jak našlapuje měkce a obratně jako kočka a jak poznává svět kolem sebe i skrze podněty, které k ní přicházejí od chodidel.

Menší problém nastal, když jsme se v září přestěhovali do Prahy a až tou dobou začali pro Freyu hledat první boty. Ona totiž všechny odmítala. V žádném případě si nic nechtěla nechat na noze s výrazem ve tváři, jako že co nás to napadlo 😊?! Jelikož jsme s ní ale koncem září nechtěli po pražských ulicích už běhat naboso, potřebovali jsme tento problém nějak vyřešit. A tak jsme si vzpomněli, že jsme kdysi něco slyšeli o barefoot botách, ve kterých se chodidlo chová jako naboso a také citlivě vnímá stimuly z povrchů, po kterých chodí. Řekli jsme si, že je to snad poslední naděje, jak naše dítě v tomto směru socializovat 😊. A tak jsme navštívili speciální barefoot prodejnu, kde Freye změřili nožku, pomohli vybrat správnou botu a vyzkoušet ji na speciálním chodníčku z přírodnin jako kamínky, šišky apod. Zprvu to taky nebyla žádná výhra. Freya se chovala, jako když nandáte psovi ponožky 😊. Vykračovala jakousi čapí chůzí a pořád si nohy zkoumala, ale bylo to poprvé, kdy si boty nesundala a byla ochotná to v nich zkoušet. Když si po 15ti minutách v prodejně s botami na nohou začala nerušeně hrát, věděli jsme, že máme vyhráno. A tak jsme si pořídili naše první barefoot boty. Od té doby Freya ani jiné neměla, a navíc na ně naučila celou naši rodinu. Krom toho, zhruba od dubna do října, se vždy dle svého vnitřního termostatu Freya na hřištích, v parcích a v lesích zouvá, protože naboso je to pro ni vždy nejlepší. I když někdy, když jsou ostatní děti už v čepičkách a péřových vestách, se na nás ostatní rodiče dívají, jako že na nás snad zavolají sociálku, Freya ani jednou v životě nenastydla! (Zřejmě ne náhodou má jméno po severské bohyni 😊).

Ve dvou letech sama lezla po lanových a dřevěných překážkách bez toho, abychom jí u toho museli asistovat. Jednak má takovou povahu, že si ráda dává sama vlastní výzvy a vyžaduje po nás, abychom to plně nechali v jejích rukách a nezacláněli 😊. Ale také jsme si povšimli, jak úžasně, bezpečně a s jistotou zapojuje při svých lezeckých aktivitách celé chodidlo včetně prstů. Bylo to jako pozorovat malou opičku, když leze na strom. Také jsme vypozorovali, že krásně vyformovanou klenbu měla už ve třech letech, možná i o něco dříve.

Nesnažíme se nabádat lidi, aby vypustili své polonahé děti do ulic. Aby jim kupovali takové nebo makové boty. Opět a znovu připomínám, že nevěřím na žádný univerzální recept platný pro všechny. V našem případě nás ke všemu dovedla naše dcera sama. Jasně nám dávala najevo, co jí vyhovuje a co si přeje a my jsme se učili důvěřovat a nechat se vést. Zkoumali jsme své vlastní hranice a myšlenkové stereotypy, které nám u výchovy kladou různá omezení. Podrobovali jsme je důkladnému pozorování a testování, a když jsme zjistili, že nás něco omezuje pouze proto, že je to tak obecně zaužívané, že to tak říkají nebo dělají takzvaně všichni, zkusili jsme to pustit a udělat po svém. A tímto způsobem se dětmi necháváme učit pořád. „Barefootování“ bylo jedním z prvních kroků, které nám daly svobodu nejen v chůzi, ale i v myšlení.

Pokud se vám obsah líbil, sledujte nás na facebooku.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.