Co nás učí Meda

Po sérii článků o mých zdravotních (fyzických i psychických) problémech a o pochopení, které jsem si každou další zkušeností odnesl, se nyní nacházím v období, kdy musím vědomě zaujmout postoj už nejen sám vůči sobě, ale také vůči svým dětem. V případě naší Medy to znamenalo učinit rozhodnutí, jak k ní chceme z dlouhodobého hlediska přistupovat. Terapie hemiparézy je totiž dlouhodobou záležitostí, a tak je nevyhnutelnou součástí našeho každodenního života.

Jak už jsme zmiňovali v úplně prvním článku, šli jsme nejdříve klasickou cestou. Pediatrie – neurologie – fyzioterapie = Vojtova metoda. V Medině případě dlouho nebylo zcela zřejmé, o jaký problém se jedná. I nyní je diagnóza stanovena dle symptomů, žádný konkrétní nález nemáme. Asymetrie v používání pravé a levé ruky jsme si všimli už relativně brzy a docházeli na fyzioterapii už dříve, abychom uvolnili celou horní končetinu a centrovali tělíčko více do osy. Také jsme doma intuitivně prováděli různé hry a masáže pro lepší kompenzaci.

Od stanovení diagnózy a s nástupem Vojtovky se pro nás ale rozhodně zvedla hladina stresových hormonů. S přístupem, jako kdyby každou vteřinou už bylo pozdě a musíme intenzivně zamakat (a také s tvrzením, že žádná jiná terapie nemá efekt), dostali jsme za úkol cvičit 4x denně. Jelikož už Meda nebyla úplně malé miminko, dovedla se cvičení bránit hodně efektivně fyzicky i duševně. Ani nevíme, co pro nás bylo horší. Zmanipulovat ji do správné pozice, když se tak vehementně vzpírala a unikala všemi dostupnými prostředky, nebo pozorovat její zoufalý pláč, nepochopení a zlost v očích a také strach a frustraci. Museli jsme se snažit nějak se vnitřně odstřihnout, zracionalizovat se a zmobilizovat. Navíc máme doma i čtyřletou Freyu. Ségry spolu od začátku mají naprosto úžasný vztah. Láska veliká. Představte si ten šok, který Freya zažila při první terapii Vojtovky. Obrovský pláč a nepochopení, jak to, že dovolíme „té paní“, aby s Medou něco takového dělala?! Proč dovolíme, aby Meda tak hrozně plakala?! Bylo tedy nutné vysvětlovat a psychicky na vzniklou situaci připravovat a přivykat všechny členy naší domácnosti. Zpočátku nám Freya hodně rebelovala. I když to teoreticky chápala, v praxi nám nějak nedovedla odpustit, co to s Medou provádíme. Hodně nás to mrzelo, protože otevřený a vřelý vztah s dětmi a mezi nimi navzájem je pro nás naprostý základ. Snažili jsme se tedy být trpěliví a vše v klidu vysvětlovat. A také chápat, že malé dítě má své limity a že na to nemůžeme tlačit. Ale jako už mnohokrát před tím, nás Freya opět jednou překvapila svou emocionální vyspělostí. Když jsme jí jako jednu z variant nabídli, aby při každém cvičení odešla do pokojíčku a třeba si i pustila hudbu, aby nic neslyšela, tak řekla: To v žádném případě, já budu tady s vámi. A začala Medu sama od sebe mezi jednotlivými cviky rozveselovat a dělat divadélka, takže se nám Meda vždy nejen na chvilku uklidnila, ale také rozesmála. Vůbec jsme nečekali, že takový velký výkon a částečnou úlevu pro Medušku  přinese právě čtyřleté dítě. A tak jsme cvičili. Pořád s velkým odporem a pláčem, ale odhodlaní to zkusit. Vydrželi jsme asi měsíc a půl. Je to zřejmě málo na nějaké zásadní prohlášení, ale je to dost na to, aby naše domácnost byla nešťastnější, vyčerpanější a frustrovanější. K žádným pozitivním výsledkům zatím nedocházelo, ale ty negativní se už stihly objevit. A byly pro nás opravdu nepříjemné. Meda začala zoufale brečet pokaždé, když jsme přišli na nějaké nové místo, ze strachu, že jde zase na fyzioterapii. Začala se víc bát lidí a také ji víc obtěžovaly naše doteky. Ze všeho byla podrážděnější, a to ji do značné míry zůstalo doteď, i když už Vojtovku něco přes měsíc necvičíme.

Opět chci zdůraznit, že tím nijak obecně neposuzujeme terapeutické metody ani volby ostatních. Nesnažíme se ani nikoho navádět, aby po nás třeba něco opakoval a pod. Píšeme pouze o svých zkušenostech a způsobu vnímání, přístupu a prožívání. Pokud to někoho inspiruje třeba k zamyšlení nebo touze po vnitřní změně, jsme za to samozřejmě rádi.

Také děkujeme za vaši projevenou podporu i různé tipy na jiné terapie, které jste nám napsali po uveřejnění prvního článku!

Pokračujeme s naší první fyzioterapeutkou na principu Bobath metody, kde využíváme Mediny vlastní záliby a aktuální preference k tomu, abychom co nejvíc korigovali a zlepšovali její symptomy. Cvičíme tak v podstatě bezpočet krát denně, aniž by to Meda vnímala jako negativní povinnost.

Této její záliby využíváme k tomu, abychom stimulovali činnost mozkových hemisfér

Pro příklad uvedu, že Meda miluje tanec. Úplně nejvíc ji bere rytmická latino hudba a několikrát za den nás žádá, abychom jí pouštěli její oblíbené písničky, na které chce tančit. Této její záliby využíváme k tomu, abychom stimulovali činnost mozkových hemisfér k symetrickému a rytmickému přenášení váhy na levou a pravou stranou (Meda za běžných okolností drží váhu převážně na levé straně).

Dále pak projevila vášnivý zájem o cvičení a houpání na hrazdě a kruzích. Jelikož jsem trenér, setkala se s cvičením na hrazdě už ve čtyřech měsících. Doma máme také pro děti celou sestavu žebřin s hrazdou, kruhy, lezeckým lanem a pod. Před několika měsíci (zhruba když začala sama chodit) projevila obrovský zájem také o lezení a houpání na hrazdě. Je to báječný způsob, jak ve visu s využitím gravitace protáhnout symetricky celé tělíčko, zejména pak ty svalové partie, které má běžně spastické. A je to zejména snad jediná situace, ve které si dobrovolně nechá manipulovat s palcem pravé ruky. Je to ten palec, který má po většinu času sevřený v dlani a je to i nejtužší místo na jejím těle. Nedovede při manipulaci rukou v rámci jemné motoriky udělat plně kvalitní opozici palce. A také jí hodně překáží, pokud jí úchop opravujeme a s palečkem manipulujeme. Je z toho nervózní a brání se. Svaly palce má zkrácené a tuhé, takže jí je masírujeme zejména ve spánku. Na hrazdě ale nic z toho neplatí. Má totiž pro cvičení takovou vášeň, že i na naše slovní doporučení, aby se lépe chytla pravou rukou, se o to sama cílevědomě snaží. A navíc si od nás i nechá pomoct obemknout rukou celou hrazdu (nebo kruhy). Po čase jsme zjistili, že toto cvičení jí efektivně zlepšilo rozsah pohybu palcem, a také že celkově ruku otevírá a zapojuje častěji než před tím.

Zároveň nám byla velice doporučována hipoterapie. My sami jsme ji také moc chtěli vyzkoušet, protože Meda projevuje velké nadšení a zájem o zvířata. Náhodou se nám povedlo těsně před Vánocemi získat jeden termín, jinak jsou všude opravdu dlouhé čekačky. Jak se potvrdilo, Meda byla z koně nadšená a chtěla si s ním povídat i na něj sahat. Co byl ale opravdu velký problém, byla samotná terapie. Musela totiž zase čelit tomu, že se jí dotýká někdo cizí a začala hystericky brečet tak, jako u Vojtovky. Jelikož měly terapeutky u hipoterapie zkušenost, že děti většinou ze začátku pláčou, protože se bojí koně a nové situace, je prý lepší, aby rodiče na procházku vůbec nešli. Děti se pak často natahují za rodiči, čímž nedodržují centrovanou polohu a cvičení tedy ztrácí smysl. Tak jsme brečící Medu nechali odjet i se třemi terapeutkami v naději, že se zklidní. Když jsme ji ale po deseti minutách uviděli se vracet a slyšeli, jak dál doslova řve na lesy, bylo nám jasné, že to není strachem z koně, ale z manipulace cizími osobami. Po jízdě se pak hlazením koně zase zklidnila, ale bylo nám doporučeno, ať si dáme pár týdnů pauzu a zkusíme to znovu až později. Snad se nám nějakým způsobem povede obnovit její důvěru.

Terapeuticky ale u zvířat chceme rozhodně zůstat, a tak jsme se rozhodli, že si zřejmě pořídíme psa. Canisterapie má prý úžasný efekt na spastické děti a nejdříve si chceme domluvit schůzku a canisterapii vyzkoušet s profesionálním terapeutem. Už nyní jsme ale přesvědčeni o tom, že by byl pro Medu (a také Freyu) pejsek velkým přínosem. Takže o tomto tématu někdy příště.

Výhledově bychom chtěli zkusit také speciální plávaní a v lednu máme domluvenou i osteodynamiku. Je to terapie, o které jsme nikdy před tím neslyšeli a dostali jsme na ni tip teprve nedávno, ale hned nás zaujala. Po jejím vyzkoušení se určitě opět podělíme o naše postřehy.

To, na co bychom chtěli asi nejvíc zaměřit pozornost psaním těchto řádků je, že nic nemusí být jasně definováno. Život podle nás není černý nebo bílý. Co pomohlo jednomu, nemusí být ideální pro druhého. Diagnóza nebo prognóza nemusí nutně znamenat, že je to neměnný fakt a jinak to být nemůže. Do budoucnosti nikdo z nás nevidí a přeci z ní máme největší strach a často tomu podřizujeme veškeré naše chovaní. My se Zuzkou se však každým dnem učíme žít více a více v přítomnosti. Být si vědomi toho, že život (a také budoucnost) tvoříme tady a teď. A stejným způsobem přistupujeme i k Medinu „problému“. Nebo musí to nutně znamenat problém? Třeba jen záleží na úhlu pohledu. Na způsobu, jakým si zvolíme, že o tom chceme přemýšlet. Na všech těch drobných každodenních momentech, které dovedeme prožít v plném uvědomění. Kdy prociťujeme, že vše má svůj smysl, své opodstatnění a svou vnitřní Moudrost. A na nás pouze záleží, zda této Moudrosti budeme stát v odporu. Sevřeni strachem a hromadou neutichajících myšlenek a tomu podřízenému úzkostnému jednání a snažení. Nebo se na ni naladíme a necháme se jí tiše vést.

Nebo to budeme minimálně zkoušet a případně se o své postřehy dělit se svým okolím. Kdo ví, možná je to lehčí a snadnější, když se ladíme společně. 🙂

Pokud se vám obsah líbil, sledujte nás na facebooku.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.