Horečko má nápomocná

Naše Meda teď měla poprvé v životě horečku. Vysokou.

Pro nás jako rodiče je to také poprvé, co jsme čelili boji dětského tělíčka s nemocí. I když jsme rodiči něco přes 4,5 roku, naše starší dcera Freya je, co se imunity týče, taková zvláštní dětská výjimka. Až na občasné rýmy a ekzém je nadstandardně zdravá, vitální a z vlastní iniciativy obdivuhodně otužilá 😊.

Takže jsme se nyní ocitli v nám poněkud nové situaci, kdy na rodiče padá tíha zodpovědnosti a také strach z nastalé akutní situace. Nádech, výdech, studené zábaly, kojení… A mé myšlenky na horečku mně zavedly zpátky k situaci, kterou bych nazval bodem obratu v mém nahlížení na své vlastní tělo a zdraví.

Jako hokejista jsem byl vycvičený vydržet všechno a ani nemuknout. Natržený ret, zlomená klíční kost, zlomený nos ani horečka nebyly dostatečným důvodem proč nedohrát zápas. Zkrátka pokud nejde o tepenné krvácení, všechno se to nějak rozchodí. Zašít, zalepit, slupnout tabletku a pokračovat v činnosti, to byl přístup, který mi vydržel ještě nějaký čas i po ukončení hokejové kariéry. Že jde o poněkud sebedestruktivní model jednání mi došlo až při jedné horečce a jedné tvrdohlavé manželce 😊. Nebo jsem byl ten tvrdohlavý já?

Horečka přeci není důvod nejít do práce. Od toho jsou tady různé lékárenské přípravky, které mi už tolikrát „pomohly“ v tomto zajetém modelu pokračovat.

Myslím, že mé ženě tehdy ale došla trpělivost 😊. Zuzka totiž v tomto ohledu byla mým pravým opakem. Citlivá na nejemnější odchylky a informace od svého těla, vždy si vědomá toho, kterou bylinu nebo dechové cvičení použít, co naopak nedělat, nebo co přidat. Zkrátka taková citlivka 😊.

A tak mi jedno ráno s mým mobilem v ruce oznámila, že mě v tom stavu do práce nepustí, že jim tam zavolá a já to prostě vyležím. No jak se může muž v takové situaci bránit?! Poslušně jsem tedy ulehl do postele, pil bylinné čaje, ovocné šťávy, dostával studené zábaly…první den…druhý den…třetí den…pořád horečka… To už mi jaksi došla trpělivost a postěžoval jsem si mé ženě, že mě týrá a ať mi dá konečně nějaké léky, abych mohl ksakru jít už do práce. Možná jsem malinko neodhadl tón, jakým mluvit na ženu, která tři dny bez ustání pečuje o nemocného muže. Na chvíli někde zmizela, aby se vzápětí objevila přímo nade mnou a vysypala na mě celou krabici léků. Ať si to prý všechno sežeru, ať mám klidně jizvy na srdci a ať to se mnou jednou sekne, když je pro mě práce důležitější než mé zdraví!

Ten moment byl pro mě právě tak dostatečně emocionální jak racionální, aby mi to nejen v hlavě ale v celé mé bytosti docvaklo. Že mé tělo je mým nástrojem, že je to dar a že je v mé plné zodpovědnosti, nakolik vědomě k němu budu přistupovat. Jak dobře mu budu naslouchat, jak mu budu rozumět, jak mu budu projevovat vděk a úctu a jak dobře spolu budeme existovat.

A světe div se, v okamžiku tohoto prozření a přijetí se dostavil i reálný léčebný efekt. Do několika hodin teplota úplně zmizela. To bylo asi před šesti lety a od té doby, i když v neustálém intenzivním kontaktu s dětmi (alias nudlonosiči 😊), už jsem zalehnout ani nemusel. Stal jsem se vnímavějším k signálům i potřebám mého těla. A tak pokaždé, když cítím, že se ,,něco děje“, vím, že mi tělo hlásí, že mám zpomalit, zklidnit tempo a trochu si odpočinout (psychicky i fyzicky). Někdy třeba jen meditovat, číst knížku nebo si dát na několik dnů/týdnů určitou formu očisty (zdravější strava, bylinné kúry, omezení množství jídel během dne a pít třeba jen čistou vodu…). Prostě hledat a zkoušet.

Ano, to byl můj bod obratu, kdy jsem na tělo jako také začal nahlížet jinak. A jak to tak chodí, vůbec jsem tou dobou netušil, jaké lekce mi mé tělo ještě nadělí. Co vše mi ukáže a jaké příležitosti pro mé větší sebeuvědomění mi poskytne…

Pokud se vám obsah líbil, sledujte nás na facebooku.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.