Horečko má nápomocná

Naše Meda teď měla poprvé v životě horečku. Vysokou.

Pro nás jako rodiče je to také poprvé, co jsme čelili boji dětského tělíčka s nemocí. I když jsme rodiči něco přes 4,5 roku, naše starší dcera Freya je, co se imunity týče, taková zvláštní dětská výjimka. Až na občasné rýmy a ekzém je nadstandardně zdravá, vitální a z vlastní iniciativy obdivuhodně otužilá 😊.

Takže jsme se nyní ocitli v nám poněkud nové situaci, kdy na rodiče padá tíha zodpovědnosti a také strach z nastalé akutní situace. Nádech, výdech, studené zábaly, kojení… A mé myšlenky na horečku mně zavedly zpátky k situaci, kterou bych nazval bodem obratu v mém nahlížení na své vlastní tělo a zdraví.

Jako hokejista jsem byl vycvičený vydržet všechno a ani nemuknout. Natržený ret, zlomená klíční kost, zlomený nos ani horečka nebyly dostatečným důvodem proč nedohrát zápas. Zkrátka pokud nejde o tepenné krvácení, všechno se to nějak rozchodí. Zašít, zalepit, slupnout tabletku a pokračovat v činnosti, to byl přístup, který mi vydržel ještě nějaký čas i po ukončení hokejové kariéry. Že jde o poněkud sebedestruktivní model jednání mi došlo až při jedné horečce a jedné tvrdohlavé manželce 😊. Nebo jsem byl ten tvrdohlavý já?

Horečka přeci není důvod nejít do práce. Od toho jsou tady různé lékárenské přípravky, které mi už tolikrát „pomohly“ v tomto zajetém modelu pokračovat.

Myslím, že mé ženě tehdy ale došla trpělivost 😊. Zuzka totiž v tomto ohledu byla mým pravým opakem. Citlivá na nejemnější odchylky a informace od svého těla, vždy si vědomá toho, kterou bylinu nebo dechové cvičení použít, co naopak nedělat, nebo co přidat. Zkrátka taková citlivka 😊.

A tak mi jedno ráno s mým mobilem v ruce oznámila, že mě v tom stavu do práce nepustí, že jim tam zavolá a já to prostě vyležím. No jak se může muž v takové situaci bránit?! Poslušně jsem tedy ulehl do postele, pil bylinné čaje, ovocné šťávy, dostával studené zábaly…první den…druhý den…třetí den…pořád horečka… To už mi jaksi došla trpělivost a postěžoval jsem si mé ženě, že mě týrá a ať mi dá konečně nějaké léky, abych mohl ksakru jít už do práce. Možná jsem malinko neodhadl tón, jakým mluvit na ženu, která tři dny bez ustání pečuje o nemocného muže. Na chvíli někde zmizela, aby se vzápětí objevila přímo nade mnou a vysypala na mě celou krabici léků. Ať si to prý všechno sežeru, ať mám klidně jizvy na srdci a ať to se mnou jednou sekne, když je pro mě práce důležitější než mé zdraví!

Ten moment byl pro mě právě tak dostatečně emocionální jak racionální, aby mi to nejen v hlavě ale v celé mé bytosti docvaklo. Že mé tělo je mým nástrojem, že je to dar a že je v mé plné zodpovědnosti, nakolik vědomě k němu budu přistupovat. Jak dobře mu budu naslouchat, jak mu budu rozumět, jak mu budu projevovat vděk a úctu a jak dobře spolu budeme existovat.

A světe div se, v okamžiku tohoto prozření a přijetí se dostavil i reálný léčebný efekt. Do několika hodin teplota úplně zmizela. To bylo asi před šesti lety a od té doby, i když v neustálém intenzivním kontaktu s dětmi (alias nudlonosiči 😊), už jsem zalehnout ani nemusel. Stal jsem se vnímavějším k signálům i potřebám mého těla. A tak pokaždé, když cítím, že se ,,něco děje“, vím, že mi tělo hlásí, že mám zpomalit, zklidnit tempo a trochu si odpočinout (psychicky i fyzicky). Někdy třeba jen meditovat, číst knížku nebo si dát na několik dnů/týdnů určitou formu očisty (zdravější strava, bylinné kúry, omezení množství jídel během dne a pít třeba jen čistou vodu…). Prostě hledat a zkoušet.

Ano, to byl můj bod obratu, kdy jsem na tělo jako také začal nahlížet jinak. A jak to tak chodí, vůbec jsem tou dobou netušil, jaké lekce mi mé tělo ještě nadělí. Co vše mi ukáže a jaké příležitosti pro mé větší sebeuvědomění mi poskytne…

Pokud se vám obsah líbil, sledujte nás na facebooku.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.