Kouzlo

„Dušane, vy jste snad kouzelník! Jak to děláte, že ty děti vás tak zbožňují, že vás tak poslouchají?!“. Jedna z nejčastějších otázek, kterou od rodičů dostávám a nad kterou přemýšlím už několik let, ale teprve nedávno jsem si uvědomil jednu z možných odpovědí. Nevím, zda to bude komplexní odpověď, ale jelikož se mi v hlavě nedávno rozsvítila žárovečka nad jedním konkrétním tématem, umožnilo mi to uvidět v novém světle nejen sám sebe, ale i mou práci. A jsem rád, že díky blogu se o tento uhel pohledu můžu podělit i s vámi. Týká se totiž podle mě každého z nás. Náš vnitřní společník jménem Ego!

To, že ho „máme“ tak nějak všichni víme. Všímáme si ho hlavně v chování těch ostatních 😊. Teprve před pár týdny jsem však zažil zvláštní okamžik, kdy jsem „uviděl“ to své, a řekl bych že v plné parádě. A byl to pro mě šok a zároveň i velká úleva. Zejména v tom smyslu, že to, s čím jsem se v životě doposud ztotožňoval jako s tím, že to jsem já, je opravdu jen jakýsi převlek a že nyní, když si ho uvědomuji, tak je mou volbou, jak a jestli vůbec ho chci používat.

Když se nyní zamýšlím nad otázkou, jak pracuji s dětmi, tak to už mnohem lépe chápu. Pamatujete si, jak jsem v článku „Vyhoření nebo poznání“ popisoval, že pouze ve chvílích, kdy jsem byl s dětmi, jsem se cítil svobodný a sám sebou? Teď už to dokážu přesněji pojmenovat. Když jsem s dětmi, automaticky odhazuji své ego. Jak to dělám, to přesně netuším. Není to nic, co bych se naučil, nikdy jsem to nedělal záměrně. Lidé se mě často ptali, jaké techniky při práci s dětmi využívám, zda se můžu podělit o své know how. A já jsem se vždy v jednotlivých situacích snažil popsat, co jsem udělal, co jsem řekl, jak jsem to vnímal, ale o žádné know how nešlo. Nechápal jsem, jak bych mohl ostatním dát nějakou radu, co bych je měl učit. Vše jsem dělal spontánně, intuitivně. Dnes bych to však už dokázal lépe vysvětlit a jsem rád, že mám k dispozici tuto platformu a mé myšlenky a nové postřehy můžou doputovat ke komukoliv a snad být ku prospěchu!

Po tomto delším a teoretickém úvodu bych rád psal o něčem z praxe. Nejsem psychoanalytik ani žádný kouč či guru, takže se vyhnu nějakým definicím a popisům ega a pouze na konkrétních příkladech ze života s dětmi zkusím popsat, jak to vidím.

Když jsem vedl lekce pro děti 4 – 10 měsíců, jen tak pro zábavu jsem se začal dívat dětem hluboce a dlouze do očí. Neuhnul jsem, dokud se pohled neposunul na další úroveň (třeba než mi dovolily si je vzít na ruce nebo ukázat na nich nějakou dovednost). Vypozoroval jsem, že když jsem se dětem hluboce zadíval do očí na několik vteřin (mimochodem zkuste se na několik vteřin zadívat do očí cizímu dospělému. Sám jsem to zkoušel a žádné pozitivní reakce z toho neplynuly 😊 – ochrana ega ) prakticky se u dětí vyskytly dvě reakce. Buď smích, nebo pláč. Když jsem měl zrovna v dané situaci čisté úmysly a lehkou hlavu, děti na mě vykouzlily úsměv. Když jsem se však trápil, měl v sobě vztek, křivdu nebo jiné negativní emoce, děti se rozbrečely. A tak se ze hry stala tradice a musím upřímně říct, že za stovky lekcí jsem vždy dostal skvělé a přesné zrcadlo mého vnitřního nastavení.

Existuje spousta knížek o tom, jak se naučit charizma, jak docílit svého cíle skrze neurolingvistické programování vzorců, které máme v hlavě, jak číst a využít řeč těla, přesvědčovací techniky apod. Sám jsem některé tyto věci studoval, ale zjistil jsem, že i přes to všechno je to u malých dětí nepoužitelné 😊. Proč? Domnívám se, že je to právě z toho důvodu, že pokaždé, kdy si něco klademe za cíl a podřizujeme tomu své jednání, když se snažíme dosáhnout stanoveného výsledku a v podstatě to na druhou osobu nějakým způsobem „zkoušíme“, vždy je to práce našeho ega. Když jsme přesvědčeni o tom, že víme, co a jak, a potřebujeme toho druhého nějak dostat na naši stranu. Malé děti, aniž by to racionálně chápaly, mají bezchybné radary a ví! Cítí, kdy je s nimi někdo, kdo je vnímá takové, jaké jsou. Kdo chápe danou situaci a to, jak ji zrovna prožívají. Okamžitě vycítí, kdo zrovna nepoužívá filtry svého ega k tomu, aby posloužily nějakému záměru. Poznají, kdo je schopen s nimi být tady a teď a chápat, co se odehrává. A na tomto svém poznání také budují vztahy založené na důvěře.

Pro příklad uvedu jeden zážitek z práce. Měli jsme v lekci 3 leté dítě, které přišlo poprvé na cvičení do skupinky, kde už jiné děti nějakou dobu cvičily. Maminka si s ním sedla stranou a snažila se ho motivovat, aby se také přidalo. Dítě však, jako klíště viselo na mamince a nechtělo nikam jít. Čím víc ho motivovala, tlačila, vyhrožovala, tím víc dítě nechtělo. Když jsem si k nim přisedl a snažil jsem se s dítětem navázat kontakt, ani se na mě nepodívalo a nedalo mi nejmenší šanci ke konverzaci. Tak jsem tam s ním pouze seděl a pozoroval skupinu cvičících dětí. Sám pro sebe jsem si komentoval, co vidím a jak mi to přijde vtipné. Občas jsem se dítěte zeptal nějakou otázku, aniž bych očekával odpověď. Dával jsem mu najevo, že mu rozumím: ,,Máš strach z nového prostředí a cizích lidí. Neznáš to tady a chceš zůstat u maminky. Chápu to, taky jsem v novém prostředí nejistý a mám strach“, řekl jsem mu. „Když se mi však něco líbí, vždy se snažím to alespoň vyzkoušet, když se mi to přestane líbit, vrátím se zpět k mamince“. Po chvilce si se mnou začalo povídat. O věcech, které chtělo samo sdílet. A za další chvíli už jsme spolu byli na žíněnce a společně cvičili. Beze mě se nechtělo nikam pohnout. Dítě mi důvěřovalo a já jsem nehodlal jeho důvěru zklamat. To je jen jeden z mnohých příkladů, jak může upřímné naslouchání a porozumění fungovat. Přál jsem si, aby se dítě zapojilo, ale neočekával jsem výsledek a tím jsem nijak nepodmiňoval své chování vůči němu. Proč se to povedlo? Myslím si, že to bylo proto, že jsem tam byl jen pro něj. Že jsem pro něj pouze chtěl vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém pocítí, že je pochopené a že nemusí být jiné, než jaké je.

Jako rodiče, učitelé, vychovatelé, instruktoři často vnímáme spíše jen svůj záměr a cíl, který s dítětem chceme nebo potřebujeme dosáhnout, než abychom v dané chvíli vnímali dítě samotné. Jeho pocity, jeho individualitu, jeho motivaci, strachy, touhy… Ve snaze je něco naučit a často v dobré víře, že jim svým jednáním pomáháme, většinou děti pouze manipulujeme a přetváříme do podoby, o které si myslíme, že je pro ně ta správná.

Kdysi dávno ke mně na cvičení chodila holčička, která se hrozně bála hrazdy. Konkrétně visu hlavou dolů. Tzn., že jakákoliv pozice na hrazdě, kde byla hlavou dolu, ji přiváděla hrůzu. Všichni kolegové, kteří ji na hrazdu chtěli nalákat byli neúspěšní. Holčička se k hrazdě nechtěla ani přiblížit. Já jsem si moc přál, aby to holčička alespoň zkusila. Myslel jsem si, že až to zkusí a zjistí, že to nic není, vše bude v pořádku a její strach z hrazdy bude minulostí. Tak jsem se jí začal víc věnovat a vytvářet vztah založený na důvěře a porozumění. Jednoho dne jsem se jí zeptal, zda by zkusila jen houpání na hrazdě za ruce. Žádné rotace, jen obyčejné houpání. Protože jsem si získal její důvěru, bez váhaní za mnou přišla (to bylo vůbec poprvé, co se k hrazdě přiblížila) a nechala si ode mě pomoct k houpání. Takto jsme to opakovali dva krát. Když přišla po třetí, řekl jsem si, že to zkusím využít a opatrně ji provedu rotací kolem hrazdy. Výsledek? Absolutní zásek, vztek, pláč, strach. Holčička cvičení nedokončila a s rodiči odešla domů. V následujících lekcích se už aktivně nezapojovala a k blízkosti hrazdy se už nepřiblížila. Trvalo mi několik měsíců, než jsem si zase získal její důvěru. Stálo mě to spoustu úsilí, omlouvání, vysvětlování. Tolik práce, kvůli jednomu cviku. Tolik úsilí, kvůli mému přesvědčení, že vím, co pro ni bude dobré. Bylo to pro mě velké poučení a zkušenost, která výrazně ovlivnila můj přístup k výuce a práci s dětmi.

Kolik takových situací však zažíváme denně? Když si myslíme, že dítě musí mít hlad, a tudíž sníst celou porci jídla, i když svým pláčem a kroucením hlavy dává jasně najevo, že nechce. Když dítě nutíme nechat si všechny ty vrstvy oblečení, i když nám říká, že je mu teplo a čepici nepotřebuje. Když jej přesvědčujeme, že už je dost velké na to, aby spalo v posteli samo navzdory tomu, že nás prosí, aby mohlo spát s námi. Když říkáme, že správní kluci nepláčou a hodné holčičky jazyk nevyplazují. Nebo je naopak nutíme se zapojovat do aktivit, protože to je přeci zábava a dělají to všichni ostatní. Když nevnímáme, co se v dětech odehrává a proč reagují tak, jak reagují, a vnímáme pouze sebe, svůj záměr, svá nesplněná očekávání, která na dítě máme a vyvíjíme větší a větší tlak, abychom jich dosáhli. Ať už to děláme z čiré sebejistoty, že víme, co je pro ně nejlepší, nebo ze strachu, že bychom snad něco podcenili (jak často jinak onemocní i navzdory tomu, že byly nabalené jako cibule?), nebo z přesvědčení, že láska je o tom, dělat pro druhého to, co my považujeme za nejlepší, vždy za tím stojí naše ego.

A opravdu si nemyslím, že na to existuje nějaké know how. Nějaký návod „jak na děti“. Je to pouze o nás a naší vnitřní práci. Tu za nás nikdo jiný neudělá a nestane se to přes noc. Ani já nejsem žádný neomylný kouzelník a každá interakce pro mě představuje způsob, jak si sebe více a lépe uvědomovat, jak se učit a vnitřně růst. V každém dítěti vidím rovnocenného partnera a dle toho si k němu také hledám cestu. To, že jsou menší, slabší či nezkušenější neznamená, že jako bytosti nám nejsou naprosto rovnocenné. Vzdávám všem dětem velký hold za to, jak jsou upřímné a opravdové, a že to s námi poblouzněnými dospělými vydrží! A vzdávám velkou poklonu a úctu všem dospělým odhodlaným odkrývat vrstvy svého ega a jít vstříc svému autentickému bytí, protože to rozhodně není cesta lehká a růžová. Přeji nám všem, abychom žili život ve větším vzájemném porozumění.

Pokud se vám obsah líbil, sledujte nás na facebooku.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.