Operace není legrace 2.část

V nejbližším článku jsme plánovali opět navázat na psaní o Medě. O tom, co nového jsme zjistili, jakým směrem jsme se vydali, co aktuálně zkoušíme a jak nám to funguje. Zřejmě tento článek ale zase o kousek časově posunu, protože mi přišla spousta úžasných a pohnutých reakcí na můj „ploténkový zážitek“. To ve mně vyvolalo potřebu zareagovat a doplnit mé úvahy o dalších pár myšlenek a informací, které jsem před tím vynechal. Na některé jsem při psaní toho článku jednoduše zapomněl a některé jsem vynechal záměrně, abych čtenáře neodradil už tak velice dlouhým čtením. Vaše reakce mi však dodaly energii a novou inspiraci, takže zde předložím několik dalších úvah, které vám snad umožní nahlédnout na mé myšlenky, rozhodnutí a jednání v ještě širší perspektivě.

Rád bych opět zdůraznil, že vše, co vyjadřuji, jé můj vlastní pohled na svět, na jeho zákonitosti a fungování, na základě kterých činím své vlastní volby a získávám tak zkušenosti, které opět vyhodnocuji dle své vlastní perspektivy. Dělá to tak každý z nás, ať už jsme si toho více či méně vědomi. Nikomu tím neurčuji, co by měl dle mého názoru dělat, ani mu neupírám právo a pravdivost jeho vlastní cesty, i kdyby byla úplně opačná než ta moje. Mým nejdůležitějším záměrem je autenticky vyjádřit svůj vlastní pohled a prožívaní a mým největším přáním a radostí je, když ta slova někoho na té jeho cestě potkají, protnou, inspirují, pomohou.

Naprosto otevřeně přiznávám, že mé rozhodnutí nepodstoupit operaci bylo v danou chvíli prvotně motivované především strachem. Nejen strachem ze zákroku samotného, ale zejména z nejistoty a paniky, co bude potom! Dlouhá rekonvalescence, vysoké riziko recidivy a předpoklad, že už nebudu moci dělat sport tak jako doposud, by mě přímo odsoudily na ukončení mé pracovní kariéry a prakticky i celého životního stylu. A to vše právě v době, kdy se nám mělo narodit první dítě! Takže i když jsem netušil, co mě čeká, když se vydám vlastní cestou, vše mi připadalo lepší než to rovnou jednou operací hodit do koše.

A tak jsem se dobrovolně ocitnul před úplně neznámou buducností, navíc pod tlakem nutnosti nalézt rychlé řešení a zabezpečit rodinu. To, že tento strach ze zodpovědnosti je jakýmsi mým velkým životním tématem a že se mi to v podobě vyhřezlé ploténky pouze zesílilo, jsem si v danou chvíli ještě neuvědomoval. Až zpětně, časem, zkušenostmi a sebepoznáním nyní můžu říct, že to, co se mi stalo a také kdy v životě se mi stalo, nepovažuji za náhodu. Můj životní styl a nastavení, které k tomu dozajista významně přispěly, jsem detailně popsal už v předešlých článcích. Co jsem ale nezmínil a pro co ještě pořád obtížně hledám slova, bylo mé celkové životní rozpoložení. Psychosomatika, chcete-li  to tak nazvat. Já bych šel ve výrazech ještě dál a poodhalil tak další kus z mých osobních názorů.

Jsem přesvědčen o tom, že způsob, jakým nahlížíme na život, jak ho vnitřně prožíváme a tedy jaké je naše vibrační nastavení, mají na naše zdraví ten největší vliv. Třeba ve smyslu, že důležitější než co jíme, je jak k danému jídlu přistupujeme a jak ho prožíváme. Proto někdo může být naprosto šťastným a zářivým raw veganem a z někoho tento způsob stravování učiní nervózního, vyhublého a nezdravého jedince. Protože to, co já vnímám jako nejzásadnější je, že nestačí nechat se přesvědčit mentálně. Tedy vše si dobře nastudovat, pochopit důvody a zásady daného směru, souhlasit s ním a být přesvědčen, že tak to má být. Důležité je s tím opravdu vnitřně rezonovat, prožívat to radostně v celém svém bytí, ne pouze v hlavě. Kdo to ale dokáže, přesunout se z hlavy do zbytku těla, že?! Tam se však dle mé zkušenosti nacházejí všechny odpovědi. Tam můžeme prožít, co s námi daná potravina (cvik, člověk, okolní prostředí nebo i myšlenka) dělá! Jak na nás působí, jak nás přetváří a jestli to takhle opravdu chceme. Tam si pak nemusíme nalhávat, že když sním tenhle salát a zaběhnu 10 kiláků, budu mít tu vysněnou postavu. Tam procítím, že víc než ta ředkvička a hodiny ve fitku na mě působí mé vlastní myšlenky sebe odmítaní a nepřijetí. Že se třeba sobě hnusíme, nebo se na sebe zlobíme, nebo se stydíme, nechceme být takoví a dokud nebudeme jiní, náš život nemůže být hezký nebo šťastný. A tak do sebe pořád tlačíme ty saláty a obsedantně cvičíme a třeba i hubneme, ale pořád nejsme šťastní, a tedy ani zdraví a zářiví. A že někdy je mnohem zdravější, když si dáme s chutí steak nebo zmrzku a máme radost z dané chvíle a nic si nevyčítáme. Když se parkem místo běhu, se sluchátky narazenými v uších a očima těkajícími po chytrých hodinkách monitorujících naši tepovku, prostě jen projdeme. Kráčíme přírodou a plynule dýcháme. Naše oči spočívají na obloze nebo v korunách stromů. Naše uši naslouchají ptákům a šumění listů. Naše mysl na chvíli ztichne a my prostě jen jsme. Tady a teď. A vše je v pořádku. Jsme šťastní.

Také tím netvrdím, že je špatné běhat s hudbou, nebo jíst steaky. Chtěl jsem poukázat na to, že možná nic není až tak špatné, spíš jen to, jak k tomu přistupujeme. Nakolik se vnitřně radujeme a nakolik nám daná aktivita a naše nastavení přinášejí harmonii. Obecně mám dojem, že se jako lidi snažíme neustále vyhledávat a také rozdávat nějaké rady. Jako kdyby nějaký návod nám měl zaručit dosažení výsledku. Pořád se zaměřujeme směrem ven a pak se navíc ještě porovnáváme a hodnotíme a pak hledáme další chyby, které je potřeba opravit. Třeba by stačilo pouze na chvíli zmlknout, ztišit se. A ne jen navenek, ale i vevnitř, v naší hlavě. A pak bychom třeba i slyšeli, co nám naše tělo říká. Je přeci pořád s námi, neustále přítomné. To jen naše oči jsou přílišně rozptylované, naše mysl je příliš hlučná a naše emoce příliš rozrušené.

Ano. Tou dobou jsem si tuto moudrost ale neuvědomoval. Natož abych mohl vnímat, v jakém rozpoložení jsem byl. Dovedu to říct až teď zpětně. Byl jsem plný strachu a zmatku. Nejdřív jsem byl neplodný a najednou se nám podařilo přirozeně počít dítě. A otevřely se přede mnou další dveře, které mě zaskočily. Jednak jsem se pořád bál, že by to snad nemusela být pravda, že se něco stane. Ale hlavně jsem si nevěřil, zda se o rodinu dokážu postarat materiálně. Jsem dnes přesvědčený o tom, že tíha této zodpovědnosti a panika, která s blížícím se porodem ve mně narůstala, způsobila v kombinaci s mým životním stylem výhřez ploténky. Jednoduše řečeno, má záda už neunesla tíhu toho tlaku.

Ba co víc, celou tou vzniklou situací se všechny mé strachy ještě zintenzivnily! Z jedné úrovně vědomí by se na to dalo nahlížet třeba jako na trest. Nevěnoval jsem si dostatečnou pozornost a péči a dostal jsem, co jsem si zasloužil. Já to ale dnes s tím odstupem, nadhledem a pochopením vnímám z daleko vyšší úrovně a propojenosti. Tělo je dokonalé a dokonale reaguje na vše, co se v něm a kolem něj odehrává. I v mém případě zareagovalo dokonale a přesně a poskytlo mi tak pomůcku, ukázalo mi, kam mám zaměřit svou pozornost, co ve svém životě jsem nepochopil, co přehlížím. A dalo mi tím příležitost k sebeuvědomění a růstu. A to považuji za dar. V té chvíli jsem to neviděl, nechápal. V té chvíli jsem byl ve zmatku, ve stresu a panice. Ale přijal jsem zodpovědnost. Rozhodl jsem se vykročit na cestu, která mi nedává žádné záruky a je plná otazníků.

Nejtěžší byl pro mě pobyt v nemocnici. Lékařské prostředí na jednu stranu může dodat pocit jistoty a bezpečí. Odevzdáte se do rukou někoho, kdo to přeci umí.  Ví, co má s vámi udělat. Zachrání vás od ukrutné bolesti, nenechá vás umřít, opraví vás. Já jsem moc vděčný za akutní medicínu, která dnes opravdu umí hodně a zachraňuje životy. Co se však samotného zdraví týče, to je podle mě plně v našich rukách. Žádný lékař se za nás nevrátí zpátky do našeho života a nebude ho za nás prožívat, nebude vykonávat naši práci, nebude vytvářet naše vztahy, vařit naše jídlo, tvořit naše myšlenky a prožívat naše emoce. Dnešní medicína tyto zásadní faktory ještě pořád nebere dostatečně v potaz, a tak když jsem se nacházel v okamžiku rozhodování, bylo to pro mě opravdu velice těžké. Vnímal jsem, že realita, s jakou pracovali lékaři kolem mě, je ovlivněna jejich studiem, zkušenostmi a pohledem na život a výsledkem těchto faktorů byla pro ně jako jediná možnost operace. Díky kamarádům a rodině, která mně podporovala a díky příběhům lidí, kteří se sami aktivně uzdravili ze svých nemocí (i z těch lékaři považovanými za nevyléčitelné), jsem věděl, že to chci také zkusit. Proto jsem potřeboval odejít z nemocnice. Odejít z vlivu toho prostředí a z koloběhu těch zákroků a rutinního přístupu. Potřeboval jsem se nadechnout a zkusit to po svém. Nechtěl jsem si toto přesvědčení nechat vzít. A stálo to za to! Já vím, že to tak třeba vůbec dopadnout nemuselo, ale pro mě je podstatná ta cesta! Ta mi přinesla poznání. A proto jsem ve svém životě otevřený výzvám, neznámému i těžkému. Rozhodli jsme se psát o naší malé Medě a její hemiparéze a stojíme teprve na začátku! Nevíme, co nás čeká, jak to dopadne. A jak to bude okolí hodnotit. Opět je pro nás podstatná ta cesta, to poznání. A děkujeme všem, kteří nás podporují a drží palce!

A v úplném závěru bych chtěl poděkovat mé ženě. Protože ta vždy VĚDĚLA, ještě když já nic netušil. Byla mým světlem na té cestě v temnotách poznání, aniž bych si to v dané chvíli uvědomoval. Její poznání ke mně přichází s velkým časovým posunem a občas za vytrvalého odporu z mé strany. Děkuji jí za všechno, co mi zprostředkovala, kam mi pomohla dojít a jak mě inspiruje na mé další cestě životem.

Pokud se vám obsah líbil, sledujte nás na facebooku.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.