Operace není legrace

Skrze svůj blog zjišťuji, že mě psaní začíná opravdu bavit a pomalu si k němu nacházím cestu. Je to jako když si všechny své vzpomínky píšete chronologicky do deníčku a současně se vám vyplavují staré emoce. Zjišťuji, že některé vzpomínky jsou ještě čerstvé 😊.

Jak jsem zmínil v prvním článku, k rozhodnutí ¨pracovat¨ s Medou jinak, nás dovedly zkušenosti, které nám navždy změnily život. Rád bych se s Vámi podělil o další z nich. Začnu pěkně od začátku…

Mnozí z vás ví, že jsem se věnoval hokeji od svých 7 let. Hokej a sport obecně byl můj život. Neuměl jsem si představit, že bych dělal cokoliv jiného. Bavilo mě to a myslím, že jsem v něm byl dobrý. V mém rodném městě mě k němu přivedl můj otec. Než jsem se však rozhodl pro hokej, rodiče mi nabízeli spoustu sportů. Před hokejem jsem viděl mnoho zápasů z různých sportovních odvětví a otec se mě ptal, zda se mi to líbí nebo ne. Jednou mě vzal na hokejový zápas a po pár minutách jsem věděl, že je to sport, který chci vyzkoušet. Než jsem se však přihlásil do oddílu, s otcem jsme spolu jezdívali, vše hravou formou a bez očekávaní. To prý proto, abych si sám ověřil, že to opravdu chci dělat. Jemu vděčím za to, že mi vytvořil pozitivní vztah ke sportu, ze kterého jsem pak čerpal dalších několik let.

Proč o tom všem píšu? Protože tím, že pro mě byl hokej celým světem, věnoval jsem mu každičkou chvilku ze svého volného času. Jako v každém sportu i v hokeji přijde období, kdy už to přestává být jen zábava a sportovec začíná přemýšlet nad budoucností a kariérou. V 8. třídě jsem už za sebou měl spoustu výběrových zápasů, kde si svaz ledního hokeje Slovenské republiky mapuje talenty. Všemi jsem procházel, ale chyběly mi dostatečné zkušenosti, dobří trenéři, a hlavně kvalitní zázemí a zápasy. Proto jsem se musel rozhodnout, kterým směrem se vydám. V 9. třídě se to vše začínalo krystalizovat a za nejlepší cestu k úspěchu jsem viděl město Trenčín, kde v tu dobu měli skvělou práci s mládeží a kde odchovali světové hráče takové špičky jako Marián Gáborík, Marián a Marcel Hossovi, Zdeno Chára, Pavol Demitra a jiní. Byla to pro mě jednoznačná volba. Abych zvýšil své šance na úspěch, rozhodl jsem se, jak už jsem zmiňoval v předešlém článku, přesunout do 400 kilometrů vzdáleného Trenčína. Při režimu, který hráči ledního hokeje mají (v týdnu škola, tréninky a o víkendu zápasy) byla možnost dostat se domů jen o Vánocích. A to jen na pár dnů, protože Vánoční svátky byly a jsou s oblibou využívané jako skvělý prostor na různé turnaje a soustředění. Další možnost dostat se domů pak byla až po sezóně na víkendy (většinou končila sezóna v květnu) a pak po skončení školního roku, kdy byly hokejové prázdniny cca na 2 týdny. Pak jsem se musel vracet zpátky, protože začínala letní příprava.

V Trenčíně jsem měl možnost pracovat s těmi nejlepšími a byl jsem obklopen hráči, kteří byli šikovní a byli reprezentanti Slovenské republiky. O tom, co jsem se musel naučit a jak jsem se o sebe musel sám starat už od čtrnácti let, jsem okrajově také zmínil už v předchozím článku.

Trenčín měl skvělé odborníky, tréninkové metody a obnášelo to hodně dřiny. Tréninky byly dvou fázové a člověk neměl čas na nic jiného než na trénink, školu, spánek a zápasy. Můj příběh s ploténkou začíná pravděpodobně právě v Trenčíně. Při dlouhých a náročných trénincích v posilovně i na ledě jsem nazvedal nespočetné množství kilogramů. Bral jsem různé doplňky stravy a suplementy, které mi měly pomáhat k rychlejšímu získaní kondice, síly a regenerace. Zdraví jsem v tu dobu stejně jako ostatní kluci neřešil. Důležitý byl výkon. Za 4 roky jsem měl několikrát bolesti zad, namožené celé tělo, úrazy ze hry apod. Trenéři nám přizvukovali, že bolest je dobrá, bolest nás posilní, bolest nás posouvá… Proto jsem bolest přijal a nenechal jsem se ní vyrušovat na své cestě. To, že jsme museli v 16 letech zvedat 160 kilovou činku na zádech, nepřišlo nikomu divné. Všichni jsme to brali jako samozřejmost a podmínku k tomu, abychom to někam dotáhli.

V příběhu se posunu o pár let dál, kdy jsem hokeje nechal a rozhodl jsem se věnovat svůj čas a energii studiu a své novomanželce Zuzce. Sport a pohyb i po ukončení mé kariéry byly nedílnou součástí mého života a zůstává to tak i nyní, i když s jiným přístupem a pohledem na něj. Každopádně jsem si vždy dával osobní cíle, co bych chtěl vyzkoušet a čeho bych chtěl dosáhnout. Chtěl jsem být opravdu v dobré kondici a byl jsem ochotný pro to udělat cokoliv. Krom práce, kde jsem se živil pohybem několik hodin denně (pro spoustu lidí by to bylo víc pohybu, než kolik by dokázali unést), jsem samostatně trénoval ve fitku nebo i příležitostně s klienty, protože to pro mě bylo pořád málo. Život se měnil, se Zuzkou jsme již očekávali první přírůstek do rodiny, práce už i v domácnosti bylo stále víc a já jsem za žádnou cenu nechtěl ubrat na intenzitě tréninku. Vůbec jsem nebral v potaz psychické a fyzické vytížení, které jsem v danou dobu zažíval. Právě to vedlo k tomu, že jsem se na jednom tréninku, kde jsem zkoušel snad nejintenzivnější a nejnáročnější formu tréninku – TABATU, při zvedání činky, kde musí člověk vždy pracovat na 100 %, jen na vteřinku své tělo nekontroloval a najednou mi začala vystřelovat bolest do stehna. Trénink jsem ukončil s tím, že jsem si asi natáhl stehenní sval. ,,Pár dnů odpočinku a můžu zase začít s tréninkem´´, říkal jsem si. Uběhl týden, dva a bolest neustupovala. Začalo mi to vrat hlavou, ale nijak jsem to neřešil, bolest je přece v pohodě 😊. Po 2 měsících, kdy bolest neustupovala a začala se zhoršovat jsem už přemýšlel, co by to tedy mohlo být. V práci jsem samozřejmě pokračoval dál. V tu dobu jsem pracoval jako instruktor všestranného rozvoje v soukromé firmě The Little Gym. Kdo ji zná ví, o čem to je. Každý den několik hodin cvičení s dětmi, kde jako instruktor a správný vzor pro děti všechny nacvičované cviky ukážu a svým pohybem a energií děti motivuji, aby mě napodobovaly. Energeticky srovnatelná práce jako trénink vrcholového sportovce. Psychické i fyzické vytížení během celého dne. Na druhé straně velká odměna v podobě úsměvu a nadšení dětí, které tento typ cvičení náramně baví. Bolest nebolest, ibalgin vše vyřeší. Pamatuji si, jak jsem si dával vždy jen jeden ibalgin před každou prací, někdy když byl dlouhý den, tak i dva. Po měsíci práce a neutichající bolesti jsem musel dávkování zvýšit na 2 – 4 ibalginy za den. Krása. Během dne a ojediněle i po něm jsem se cítil líp, než když jsem do práce šel, proto jsem si říkal, že to možná musím rozhýbat, a to vedlo k ještě větší aktivitě a nasazení. Večer a v noci to však bylo stálé horší. Nakonec jsem už v noci nemohl ani spát, proto jsem se rozhodl asi po 3měsících BOJE s bolestí nechat se vyšetřit. Navštívil jsem nejbližší nemocnici a nechal se zrentgenovat. Výsledek? Nic nezjistili, pravděpodobně to bude jen komplikované natažení svalu. Jenže bolest se ještě zhoršovala. Moje poslední vzpomínka před hospitalizací v nemocnici na Homolce byla, že jsem jeden den dělal přemety vpřed a další den jsem nebyl schopen vstát z postele. Bolest byla ukrutní. Nechutnalo mi jídlo, nedokázal jsem sedět a v leže mi bylo příjemně vždy jen na chvíli. A to něco snesu. Za svoji hokejovou kariéru a dětství jsem měl spoustu zranění. Propíchnuté chodilo hřebíkem, když jsem skákal ze střechy, rozbitá hlava, když jsem se předváděl před holkami 😊, 2x zlomený nos, prasklá klíční kost, nespočetné množství tržných ran na těle a obličeji… Protože první vyšetření nepřineslo žádné vysvětlení, zbývalo se objednat na magnetickou rezonanci, která by mohla vnést více světla do mého problému. Když jsem zjistil, že čekací doba na magnetickou rezonanci je několik měsíců, začal jsem mít o sebe strach. Vydržím to vůbec?! A co budu dělat, když potřebuji pracovat a živím se svým tělem, které nefunguje tak jak má?! Světe div se, život mi přinesl do cesty pomoc! V práci jsem se seznámil s manžely Kúšikovými (kterým touto cestou opět moc děkuji!), se kterými jsme se dostali během rozhovoru až k mému aktuálnímu problému. Sami od sebe mi nabídli pomoc skrze svého osobního lékaře, který by mi mohl pomoci a případně skrze kontakty moje vyšetření urychlit. Jejich pomoc jsem okamžitě využil a hned další den jsem ho navštívil. Doktor byl jako anděl! Jeho lidský a milý přístup byl pro mě jako dar z nebes. Hned ten den mi domluvil návštěvu u svého kamaráda neurologa, kterého jsem hned další den navštívil. Můj stav se však za noc tak zhoršil, že jsem musel požádat o pomoc tchána, který mě na vyšetření téměř odnesl. Já už nemohl sedět, ležet, s těžkostí se mi dýchalo. Při vyšetření sám neurolog zhodnotil, že můj stav je opravdu vážný a trval na tom, že mě musí okamžitě hospitalizovat. A já 2 dny předtím ještě dělal gymnastiku a přemety na ibalginech. S hospitalizací jsem vůbec nepočítal. Nicméně jsem byl vděčný, protože díky medikamentům a opiátům byla moje bolest snesitelnější a poprvé po několika týdnech jsem dokázal na chvíli usnout. Protože byl můj případ vážný, hned další den mě přednostně objednali na magnetickou rezonanci. Výsledek? Vyhřezlá ploténka 2 cm, geneticky zúžený páteřní kanál, ploténka neměla kam uhnout a tlačila na nerv tak, že není jiná cesta než se nechat operovat a ani to nebude zárukou, že se to spraví! Dávalo mi to však šanci. Měl jsem se rozhodnout, zda operaci chci podstoupit, či nikoliv. První den se mi zhroutil svět. Říkáte si, je to jen ploténka 😊. 75% populace ji má vyhřezlou a někteří o tom ani neví. Pro mě to však byla obrovská rána. Říkali mi, že po operaci budu minimálně 6 měsíců rehabilitovat a doufat, že to bude lepší. Spousta lidí mi psalo, podporovalo, měl jsem nespočetné množství telefonátu s rodinou. Asi největší zlom nastal po telefonátu s mým tehdejším šéfem Davidem (kterému také touto cestou moc děkuji, že mě přesvědčil operaci odložit a zkusit to jinak), který měl také zkušenost s vyhřezlou ploténkou. Člověk s vlastní zkušeností je pro mě člověk, který mi v daný moment může pomoct nejvíce. Protože mi rozumí, protože to zažil a zažívá. Taky jsem dostal úžasnou knihu od tchýně (nevzpomenu si, jak se jmenovala), kde psali lidé s vážnými nemocemi o svém uzdravení. O tom, jak věřili, že se to dá. Člověk jen musí věřit. ,,Víra tvá tě uzdraví“ běhalo mi hlavou. Všechny tyto podněty mi v hlavě dodaly naději a odvahu. Po 2 dnech hospitalizace jsem lékařům řekl, že zkusím jen (z jejich pohledu pro mě bezvýznamný) intervenční výkon kořenového obstřiku a denervace facetových skloubení pod dohledem CT. Laicky řečeno, pod CT si najdou problematické místo a vpíchnou do něj 2 složky. Jednu umrtvující a druhou léčivou. Zákrok nijak příjemný nebyl, ale ta úleva! Poprvé po několika měsících jsem se cítil výborně! Lékaři mi řekli, že to nijak nepomůže, že budu cítit úlevu jen několik hodin. Po odeznění účinných látek se budu muset vrátit okamžitě zpátky do nemocnice, protože s takovým výhřezem nemám bez operaci žádnou šanci. S operací bych mohl mít aspoň šanci na zlepšení. Když jste obklopeni odborníky, na jejich domácí půdě, a navíc je vám hodně špatně, je docela těžké trvat na svém opačném názoru. Avšak i přes veškerá upozornění a komentáře lékařů jsem z nemocnice pár hodin na to odešel. Cítil jsem lehké abstinenční příznaky na opiáty, které mi v nemocnici pomáhaly ulevovat od bolesti. Protože moje Zuzka byla v osmém měsíci těhotenství a měla co dělat, aby se postarala sama o sebe natož o manžela, uchýlili jsme se k rodině.

Nikdy nezapomenu na první noc po odchodu z nemocnice. Bylo mi konečně příjemně a v kruhu rodiny jsem se cítil opravdu v bezpečí. Krásně se mi usínalo a já myslel na to, jak se to vše hezky spraví a urovná. Druhý den jsem měl domluvené sezení u léčitele pana Hakla, o kterém jsem psal už v souvislosti s neplodností. Protože jsem očekával konec účinnosti obstřiku a nastávající bolest, raději jsem si nechal telefon u postele, dal si 2 tabletky od bolesti (ty nejsilnější, které se podávají pacientům s rakovinou) a usnul. Asi ve 2 hodiny ráno jsem se probudil na obrovskou bolest, která překonala i tu před hospitalizací. Vlastně to byla nejhorší bolest, jakou jsem v živote zažil! Úplně mě to paralyzovalo. Bolest byla tak ukrutní, že jsem se nemohl pohnout ani pořádně nadechnout. A byla konstantní. Pokud jste někdy měli bolest zubu a zapálené nervové kanálky, kde jsou nervy relativně malé a tenké, představte si bolest nervu, který je jeden z největších, pokud ne největší v celém těle. Prostě masakr. Celá rodina se u mě shlukla, ale nevěděli mi pomoct. Všichni, krom mé ženy byli ochromení z toho, v jakých bolestech se kroutím. Zavolali záchranku a Zuzka se ke mně celou dobu skláněla a snažila se mě utišit. Jelikož nešlo o přímé ohrožení života, dojezdová doba záchranky byla 45 minut! Těsně před jejich příjezdem začala bolest ustupovat. Doteď nevím, co to mohlo být, ale stalo se. Při příchodu záchranářů jsem byl už bez bolesti. Čekalo mě další důležité rozhodnutí. Pokud mi záchranáři podají jakýkoliv medikament, musí si mě odvést do nemocnice a nechat mě opětovně vyšetřit. Protože jsem věděl, že znovu už bych neměl sílu lékařům se postavit, a protože jsem to nechtěl vzdát a zase mi bylo dobře, rozhodl jsem se vydržet i s pocitem nejistoty a strachu, že bolest opět přijde. Do sanitky jsem tedy nenastoupil, i když chvilku to vypadalo, že si možná místo mě odvezou Zuzku. Ze všeho toho stresu a péče o mě se jí rozběhly kontrakce. Nakonec to však rozdýchala a záchranka odjela. Do rána se žádné kontrakce ani má bolest již neobjevily.

Další den jsme vyrazili za léčitelem Haklem. Svůj postoj k léčitelům obecně jsem nastínil už v předešlém článku. Jelikož jsem s ním už měl vlastní úspěšnou zkušenost a navíc byl pan Hakl známý za své úspěchy především na poli léčení neplodnosti a pohybového aparátu, rozhodně jsem to chtěl v tomto případě zase zkusit. Ať už to v mém případě bylo vyléčení se dotekem nebo placebo efektem, v podstatě mi na tom nezáleželo. Důležitý byl pro mě výsledek.

Celkem jsem u něj absolvoval tři návštěvy, a i když jsem nepocítil nic zásadního, bolest v takovém rozsahu jako před tím už se neobjevovala. A do nemocnice jsem se vrátit nemusel!   

Přetrvávali však u mě jiné problémy. Neustále jsem cítil slabost v celé noze. Měl jsem potíže chodit a nebyl jsem schopen využít lýtkový sval a stoupnout si třeba na špičku. A tím myslím vůbec. Asi po 2 týdnech jsem absolvoval návštěvu u stejného neurologa, kterého jsem navštívil v čase hospitalizace. Do chodidla mi napíchal tlusté jehly a řekl mi, ať pohnu nohou. Bylo to nepříjemné a bolestivé vyšetření, po kterém zhodnotil, že je nerv poškozený a že bych měl začít chodit na rehabilitace a k fyzioterapeutovi. Moje první návštěvy fyzioterapeutů mi přinesli zase jen další pocit úzkosti a nejistoty. Krom toho, že z mých 10 návštěv (délka rehabilitace jen 10hod 😊) se mi věnovali 3 fyzioterapeuti, bez velkých zkušeností, kteří jen kroutili hlavou poté, co jsem jim ukázal zprávu z nemocnice a říkali, že jsem hloupý, protože bez operace je jejich práce zbytečná…. Začal jsem o sobě opět pochybovat. Pochybovat, zda jsem se rozhodl správně. Život plynul dál, noha byla pořád stejná nefunkční a já potřeboval jít do práce a začít zase vydělávat peníze, protože po narození našeho prvního dítěte jsem byl jediný, kdo mohl živit rodinu. Vzhledem k tomu, že Zuzka byla s naší Freyou na mateřské dovolené. Tlačil mě čas a sužovali pochybnosti a strach nad mým rozhodnutím a budoucností. Naši známí, kteří se o nás zajímali a chtěli nám pomoct mi doporučili jednu fyzioterapeutku, ke které chodí už léta, a která jim hodně pomohla a pomáhá. Byl jsem docela zoufalý a bez váhaní jsem nabídku přijal. A udělal jsem dobře. Paní fyzioterapeutka mi pomohla a možná ani netuší jak moc. Pamatuji si, jak řekla: ,,Pane Hinďoši, nedokážu teď říct, zda to cvičením spravíme. Jsou lidi, kteří mají výhřez 2mm a bez operace to nedají a jsou lidi jako Vy a s výhřezem 2cm to cvičením spraví. Je to hodně individuální. Musíte jen věřit“. Po dlouhé době to byla první pozitivní věc, kterou jsem slyšel a kterou jsem si vzal k srdci. Vyšetřila mě, dala mi tipy na cviky a já byl namotivován to spravit. Věřil jsem. Cviky jsem měl dělat 4x denně, já je cvičil 6 denně. Pořád jsem nohu protahoval a věnoval jsem jí i zádům maximální pozornost. Asi po týdnu jsem začal POPRVÉ cítit zlepšení. Nijak velké, ale bylo. To mě motivovalo vydržet a nepolevit. Věřte nebo ne, zažíval jsem nejlepší období svého života. Byl jsem doma s rodinou, čerstvě narozenou Freyou, cvičil a cítil zlepšení. Asi po 2 týdnech jsem začal cvičit cviky podle sebe. Už nezaměřené na ploténku, ale na celé tělo. Chodíval jsem běhat i když po pár metrech mě noha přestala poslouchat. Vydržel jsem, každý den jsem cítil zlepšení. Uběhl jsem delší vzdálenost. Cítil jsem, jak se mi opět formuje svalový korzet. Poprvé ve svém životě, jsem své tělo začal poslouchat a sledovat. Začal jsem nad ním přemýšlet. Vše, co jsem dělal, vše, co jsem cvičil, jsem dělal vědomě. To byla moje největší změna. Vcelku asi po dvou měsících jsem se vrátil do práce, kde jsem byl vědomější ke svému tělu. Pochopitelně jsem měl na začátku strach udělat základní dovednosti jako je kotoul, stojka atd. Ale prováděl jsem cvičení a pohyby vědomě a pozoroval své tělo. Od té chvíle jsem s ním ve spojení pořád. Pořád ho sleduji, pořád mu naslouchám. Poprvé ho beru jako svůj nástroj, který je pro mě vzácností. Nechci mu opět ublížit svou nepozorností. Teď je to přibližně 5 let, kdy jsem bez bolesti a cítím se lépe než ,,za mlada“. Cítím se lépe než když jsem v 16letech zvedal 160kg činky. Vnímám své tělo tak, jako jsem jej nevnímal nikdy předtím.

Od této zkušenosti se mi změnil můj pohled na svět a na fyzické tělo. Ať už pracuji s dětmi, amatérskými sportovci nebo profesionály, snažím se o zvědomení jejich tělesné stránky. Žádný trenér ani odborník (ať už využívá ke své prací jakékoliv přístroje) nemůže vědět, jak se ve svém těle cítíte. Vědět to můžete jen vy! Stačí své tělo poslouchat. Smyslem tohoto článku není Vás poučovat, dávat vám rady apod. Mým cílem je, abyste se nad tím jen zamysleli. Abyste se pokusili uvědomit si, zda své tělo vnímáte. Většina z nás ne. Nebo ne dostatečně. To však neznamená, že toto spojení nelze obnovit. A nemusí se to udát ani za tak dramatických okolností, jako to bylo u mě! Přál bych si, abyste díky mému příběhu předešli situaci, kterou jsem řešil já. I když ničeho nelituji, protože to byla má cesta k sebeuvědomění, která obohatila nejen mě samého, ale i můj pracovní pohled na lidské tělo a práci s klienty. Pokud svému tělu nenasloucháme, může to vést k závažnějším potížím než jsem prožil já. Takovým, které už může být opravdu těžké zvládnout. Já řešil jen operaci a sport, někdo může řešit zásadnější věci jako je život sám… rakovinu, leukemii, cukrovku a pod. Když se naučíte naslouchat svému tělu, povede to k vnitřnímu štěstí, zdraví a je to nejlepší prevence před nemocemi a zraněními. To je moje myšlenka. Přeji vám krásné dny a věřím, že můj článek vám pomůže vidět dál….

Pokud máte pocit, že Vám nebo Někomu koho znáte může tento článek pomoct, prosím o sdílení 😊 Děkuji.

Pokud se vám obsah líbil, sledujte nás na facebooku.

Komentáře
  1. Dakujem za zdielanie! napsal:

    Dusan, dakujem Ti za uzasny clanok Pre mna je velke memento hlavne to, aku velku moc ma lekar nad pacientom! Ja sama som v nemocnicnom prostredi doma a aj tak som bola sokovana, ked som sama bola prvykrat v takej situacii, ake tazke je stat si za svojim a odolavat (hoci aj dobre mienenym) radam lekarov, ich doporucenym postupom, ich rutine… Moderna medicina je v niecom super, koniec koncov aj Tebe v akutnej faze pomohla, ale skutocne uzdravenie a nasledne uchovanie zdravia, to mame kazdy vo vlastnych rukach…

  2. Mluvite mi z duse :) napsal:

    Chce to odvahu postavit se autoritam, pokud s nimi vnitrne nedokazeme souhlasit a to vcetne doktoru. Zazivam to nyni se svymi detmi, kdy odmitam leky na teplotu a antibiotika a rozhodne zatim nelituji, i kdyz ty pochybnosti jsou hrozne. Clovek neni uceny, jak verit sam sobe a intuici, ale jak verit jinym, tem „ucenejsim“, jak se poddat svetu rizenemu farma prumyslem, manipulaci lidi kvuli zisku a jednou lzi za druhou. Tenhle clanek mi moc pomohl nechat si zodpovednost za sebe a sve deti, pokud to jen jde, ve svych rukach a verit, ze s laskou a dobrym vnitrnim pocitem nejakou skodlivou chybu neudelam 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.