Učit či neučit?

Poslední dobou čelím čím dál tím častěji jednomu vnitřnímu dilematu. Každá lekce s dětmi, kterou vedu, každý trénink, který pozoruji, ale také volná hra, které přihlížím, ve mně nyní vzbuzuje otázku už ani ne tak „Jak učit?“ ale spíš „Zda vůbec učit?“. A než se rozepíšu o svých filozofických úvahách i praktických zkušenostech a příkladech, rád bych předem zmínil, že žádnou přesnou, trefnou a neprůstřelnou odpověď na to nemám. Proto bych vás rád přizval k zamyšlení se nad tímto tématem a spíš než o hledání té „správné“ odpovědi můžeme pouze zas o kousek víc otevřít naši mysl a hlouběji vnímat děti, sebe i proces učení.

Jako bývalý hokejista jsem byl po celou dobu veden k poslouchání, dodržování instrukcí, důslednému vykonávání požadovaných a procvičovaných dovedností, v podstatě stejně jako je to s učením ve škole, možná jen s větším důrazem na kázeň a výkon. Když jsem později začal pracovat jako instruktor všestranného pohybového rozvoje dětí v The Little Gym, učil jsem se konceptu „Serious fun“. Od začátku mě tato filozofie oslovila, protože učit se něco hravou formou, pro mě představovalo uvolnění a kreativitu, které jsem nedokázal dostatečně popustit uzdu u hokeje. Možná jsem měl jako instruktor zpočátku trochu převrácený problém, že jsem se zaměřoval hodně na tu zábavu a obával jsem se být důslednějším učitelem, jelikož sám jsem byl za ta předchozí léta z procesu učení úplně otrávený a obával jsem se, abych to samé nezpůsoboval teď dětem já.

Často jsem si lámal hlavu nad tím, proč se mi někdy v učení dařilo, tedy jak to, že se někdy děti danou dovednost naučily přesně tak, jak se dle instrukcí, snahy a techniky učení očekávalo a proč někdy při tom samém zaručeném způsobu to na některé děti nefungovalo. Začal jsem zkoušet různé další způsoby učení, ale ani to nikdy nezaručovalo stoprocentní úspěšnost. Dělám někde chybu? Něco mi uniká?

Po narození naší první dcery Freyi jsem na proces učení začal nahlížet z jiného úhlu a konečně jsem pochopil daný koncept učení hrou, a to beze strachu. Skrze svůj vlastní prožitek jsem pochopil, že děti opravdu mají největší progres a nejlepší výsledky, když se u učení baví. Když je to pro ně legrace a zábava, nejen že daný proces v podstatě nevnímají ani jako učení, ale roste jejich vnitřní motivace, a to je právě ten skrytý pohon, na kterém vše frčí.

A tak jsem své nové vnitřní poznání začal přesouvat víc a víc do praxe, ve výuce jsem se úplně uvolnil a začal pozorovat výsledky. Mým záměrem se stalo vytvořit z aktivit a jejich procvičování takovou zábavu, aby děti přestaly vnímat, že se něco učí a byly plně vtaženy do stavu flow (tomuto tématu se chci také věnovat v blízké době). V podstatě, aby byly plně v přítomném okamžiku a naplno si užívaly. Snad štěstím nebo osudem je, že takovéto dovádění je pro mě v podstatě velice přirozené a nemusím se o něj nijak usilovně snažit. Nerad bych, aby to vyznělo vychloubačně. Chci pouze přiblížit situaci ze své perspektivy. Docela spontánně se dovedu naladit nejen na potřeby a náladu konkrétní věkové skupiny, ale také na její složení, a tedy individualitu dětí. A pokud se vyskytne „obzvlášť těžký případ“ 😊, rád ho přijímám jako výzvu pochopit a vyzkoušet zase něco nového. 

Jednou jsem měl s dětmi cvičit koordinaci na nízké kladině, na které byly navázaní barevní ježci (masážní míčky s ostny), které měly děti překračovat a tím trénovat koordinaci a balanc. Dětem jsem aktivitu ukázal i s důrazem na detail, že to je ježeček, který nás popíchá, tak ho potřebujeme překročit. Výsledkem však i navzdory mé snaze a využití imaginace bylo, že místo toho, aby překážky překračovaly, tak do nich kopaly, šlapaly na ně a celkem ignorovaly cíl cvičení. Když jsem aktivitu ukazoval další skupince dětí, díky improvizaci jsem přišel na nápad, udělat z toho fakt velkou legraci. Při ukázce jsem už neříkal, že jsou to ježci, ale hovínka od slepičky, a že na ně nebudeme šlapat, jinak nám budou smrdět nohy 😊. Během ukázky jsem samozřejmě “nedopatřením“ do hovínka šlápl a byla to scéna k nezapomenutí. Výsledkem bylo, že všechny děti bez výjimky ježky překračovaly a dávaly si záležet, aby na “hovínko“ nešláply. Přibližně rok a půl od této lekce mi jedna maminka řekla: „Jedeme v tramvaji na cvičení a můj Marvin se najednou začal hlasitě smát na celou tramvaj. Když jsem se ho zeptala, proč se směje, řekl, že Dušan šlápl do hovínka“. Nebudu vám lhát. Styděl jsem se, co si o mně asi teď musí maminka myslet. Na druhou stranu fakt, že si malé dítě vzpomene i po tak dlouhé době na zážitek z cvičení, pro mě byl fascinující.

Rád bych ještě jednou zdůraznil rozdíl v tom, jak může výuka vypadat. Např. když chcete dítě naučit skákat a odrážet se ze dvou nohou současně – obounož. Můžete pracovat s konkrétní technikou a specifickým vysvětlováním: „Rozběhni se a skoč na dvě nohy a pak doskoč zase na dvě nohy. Ruce budeš mít u doskoku před tělem a pak je zvedneš nad hlavu.“ Nebo můžete říct: „Rozběhni se, a když budeš u mě, zkus dupnout do “LOUŽE“ oběma nohama. Když to dokážeš, budu pak celý od bláta a vody 😊. Až se z bláta odrazíš do bazénu, abys sis umyl nohy, hoď zmrzlinu (oblíbenou sladkost) do baťůžku.“ Vidíte ten rozdíl? Použít dětskou představivost, ukázku a k tomu váš vlastní herecký výkon v reakci na ten jeho, je zaručená cesta k úspěchu. Zřejmě v tom hraje roli i naše míra přirozenosti a spontánnosti, protože to také děti velice přesně dovedou vycítit.

Já se však poslední dobou zabývám myšlenkami, které přesahují úroveň toho, jak dítě naučit té či oné dovednosti a vůbec víc a víc pochybuji o tom, zda je nutné je učit. Možná zde už mnozí přestávají souhlasit, a tak chci pouze přiblížit můj způsob uvažovaní. Kdybych použil předchozí příklad, tak může být způsob učení v podstatě bezpředmětný, protože dítě se dřív nebo později naučí doskok i odraz obounož úplně samo. Před druhým rokem života je to spíš ojedinělé, protože na to motorika ještě není zralá, ale po druhém roce můžeme jako rodiče pozorovat, že přijde čas, kdy se to v dítěti jakoby sepne a ono najednou začne skákat obounož a zkouší to pomalu při každé možné příležitosti. Doma na posteli, ze schodů v baráku, v obchoďáku, venku na ulici, místo je úplně nepodstatné. Protože jeho vlastní zralost a vnitřní motivace ho přivedla k tomu, že to chce dělat, a tudíž se to i naučí. Uvedu ještě jeden příklad ze svého osobního života.

Když byly naší Freye 3 roky, koupili jsme jí k Vánocům brusle. Já jako bývalý hokejista a navíc s dlouholetou zkušeností z práce s dětmi jsem si sebevědomě říkal, že Freyu zvládnu naučit bruslit za pár lekcí. Když jsme přišli na kluziště a začali s prvními krůčky, využil jsem snad všechny možné motivační faktory, legraci, které jsem za své letité zkušenosti získal. Freya však pořád ne a ne se chytit. Ne že by to odmítala zkoušet. Ráda experimentuje, oceňuje výzvy a miluje pohyb. Každopádně její pohyby měly k bruslení hodně daleko 😊. Ze všeho nejvíc ji bavilo jezdit na velrybě, která byla k zapůjčení jako pomůcka na držení při prvních krůčcích na bruslích. Tím vezením myslím sedět na ní a nechat se tlačit po ledové ploše 😊. Na základě této zkušenosti jsem si uvědomil, že můj záměr byl mylný a Freya prostě nebyla připravená. Zábava to sice pro ni byla, ale samotný pohyb jí ještě nedával smysl. Neměla důvod, proč se to učit. Zkoušeli jsme to samozřejmě v dané sezóně víckrát, ale výsledek byl pořád stejný. Freya mi opět ukázala, jak je důležité nejít do procesu učení s konkrétním očekáváním. Každé dítě je individuální, a i když se obecně s bruslením začíná kolem 3 let, neplatilo to pro naši Freyu. Změna nastala až teď o rok později, ve 4 letech. A to navíc úplně jiným způsobem! Freya byla na bruslích se svým nejlepším kamarádem Kubíkem, který je o pár měsíců mladší. Já jsem tou dobou nemohl, a protože maminky obou dětí musely běhat kolem mladších sourozenců, Freya s Kubíkem se ocitli na ledové ploše bez dospěláků pouze s pomocnými velrybami, které tlačili před sebou. Hráli si, bavili se, navzájem se motivovali a experimentovali a pouze malou chvíli se maminky nedívali a oni najednou jezdili sami bez velryb! Nejprve si je odstrkovali od těla před sebe a dobruslovali k nim, a pak se vzájemně motivovali a zkoušeli jezdit podél mantinelu úplně sami.  To je pro mě jeden z mnoha důkazů, že když děti něco opravdu chtějí, dokážou vše i bez našeho zapříčinění a podpory. Ta je už jen jako doplněk k samotnému procesu učení. A samozřejmě, kdyby se Freya časem rozhodla, že chce být krasobruslařka nebo hokejistka, je namístě přihlásit se na kroužek, kde se bude učit mnohem specifičtější a komplikovanější prvky a kde je zkušenost a rady někoho profesionálního opravdu přínosem.

Chtěl jsem ale poukázat na to, že vše základní a důležité pro svůj život, se dítě dokáže naučit pouze tak, že je to pro něj v daném okamžiku smysluplné. Tato vnitřní motivace a radost vede k tomu, že je dítě plně soustředěné, ponořené do činnosti a rychlost učení je neporovnatelná s tím, když dítě musíme motivovat z vnějšku. O motivaci, kreativitě a stavech flow chci psát v nejbližší době. Prozatím pojďme pouze pozorovat. Pozorovat vnitřní motivaci našich dětí, jejich myšlenkové pochody, touhy, způsoby řešení a nalézaní odpovědí. A nezapomínejme při tom všem na sebe. Pokud nám děti mohou být v něčem inspirací, ať je to právě radost ze života, kreativita a zájem o vše, co je pro nás individuálně vnitřně důležité. Co má pro nás smysl, co nás zajímá, těší, co nás vtahuje do přítomného okamžiku? Netlačme na nutnost mít na vše hned odpověď. Pozorujme, zkoušejme, hledejme. Přeji nám všem kreativnější a radostnější prožívání života!

Pokud se vám obsah líbil, sledujte nás na facebooku.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.