Vyhoření nebo poznání?

Žít autenticky, převzít odpovědnost za svůj život, prohlubovat sebeuvědomění, poznávat štěstí jako zdroj pramenící z našeho nitra… to jsou témata, která zkoumám, a která bych skrze psaní těchto článků chtěl sdílet spolu s vámi. Že to mnohdy ale není cesta jednoduchá a prosluněná, že neznám žádné zaručené návody a že u mě dochází k novému poznání často až po tvrdém pádu, to v těchto řádcích upřímně přiznávám. Nejen kvůli vám, ale také sám kvůli sobě chci nyní otevřeně popsat jeden z mých relativně nejčerstvějších pádů. Syndrom vyhoření.

Nejsem fatalista, a jak jste si asi mohli povšimnout z mých předchozích článků, rány přijímat umím a také je v konečném důsledku dovedu ocenit a vážit si jich jako cenný zdroj zkušeností a poznaní. Čím víc času od dané zkušenosti uběhlo, o to je to samozřejmě jednodušší. O poznání hůře se tento nadhled udržuje, když se nacházíte přímo uprostřed daného životního období. V souvislosti s vyhořením snad už nyní můžu říct, že je za mnou, nebo minimálně, že už jsem se odrazil ode dna a jsem na cestě vzhůru. S pocitem, že v sobě vnímám ještě ozvěny tohoto zážitku, a že jsem ještě zdaleka neušel nějaký významný či hrdinský kus cesty, se chci spíše podělit o mé poznání. Co v životě mě do toho bodu dovedlo a jaký vnitřní proces se ve mně odehrál. Nebo možná přesněji řečeno, jaké vnitřní zápasy jsem vybojoval, co jsem ztratil, co jsem získal a jaký výkon to pro mě byl.

Předně bych měl asi zmínit skutečnost, že jsem nenavštívil žádného odborníka a syndrom vyhoření tedy v mém případě není oficiální diagnóza. Také v tomto oboru žádným odborníkem nejsem a nemíním tedy udělovat rady ani návody. Mým záměrem je pouze popsat můj příběh a jeho vnitřní prožívání. Možná bych se dočkal z řad psychologů/psychiatrů i nějaké jiné diagnózy 😊. Možná jsem nějakého navštívit mohl, nebo měl. Kdo ví. Třeba jsem si pouze zvykl všechno si zpracovávat sám. Po předchozích zkušenostech jsem měl již zažité, že největší sílu pro změnu a léčení nacházím v sobě. A také má manželka Zuzka byla pro mě tím nejlepším psychologem. Nespočet rozhovorů, kladení těch správných otázek, podpora, to vše mi pomohlo chytit správný kurz a nacházet pro sebe odpovědi. Rád bych se nyní ponořil do myšlenek o tom, co mě v životě do takového bodu dovedlo. A jako vždy přicházím na to, že u mě šlo o nedostatečné sebeuvědomování si svého prožívaní, vnímaní, jednání, opakujících se vzorců a stereotypů…

Jako v mnohých svých úvahách, opět nacházím značné množství kořenů svého stereotypního jednání v mé hokejové minulosti. Takzvaně držet hubu a krok jsem se naučil už docela v nízkém věku. Počítám, že za to do velké míry může moje povaha a snaha být „hodný kluk“. Strach z pokáraní, vyčnívání, z pocitů studu a viny vedly k takovým životním strategiím, které mají za cíl potěšit ostatní. Poslouchat a zachovat se dle očekávání okolí, i když to bylo na úkor mě samého. Vyjít všem vstříc bez ohledu na vlastní potřeby. Makat do roztrhání těla (a zjevně i duše) …

Malé dítě je plné kreativity, vnitřní svobody, radosti a plnosti z prožívání daného okamžiku. Jak se to stane, že se někde po cestě přestaneme těšit a trápíme se svými špatnými zážitky a bojíme se těch budoucích? Že svou kreativitu a spontaneitu raději omezíme, než abychom čelili vlně názorů v podobě samozvaných autorit. Ba co víc, zakoušeli i jejich praktické následky. Že si uvnitř sebe vytvoříme takové malé vězení a chováme se podle pravidel vytyčených našimi vlastními strachy.

Nevím, jak to máte vy, ale já si to rozhodně jako kluk neuvědomoval. A také jsem si to dlouho neuvědomoval ani jako dospělý muž. Řekl bych, že to byla až kombinace jakési nesnesitelnosti bytí a zároveň inspirace v podobě dětského prožívaní, která mi pomohla otevřít oči.

Možná je to celé jakási podvědomá snaha cítit se v bezpečí a být přijímán. A tedy vyhnout se životním situacím, které přinášejí pravý opak. 

Tedy jako dítě jsem se časem naučil dávat si pozor na své chování. Mé úmysly byly vždy čisté, ale často jsem narážel na nepochopení a záporné reakce okolí. Nutno říci, že jsem jako malý kluk hodně vyváděl. Měl jsem dobrodružnou povahu a rád jsem experimentoval a prozkoumával. Jsou to také časy, ve kterých si ještě vzpomínám na pocity nadšení, vzrušení, radosti a hravosti v každé chvíli a při každé aktivitě, kterou jsem si sám vybral.

Hokej je hra, která je těmito atributy hodně ovlivněna, zřejmě proto mě také tolik zlákala. Avšak nějakým způsobem došlo k tomu, že psychický dril ze strany trenérů na mě neměl žádný motivační efekt, ale naopak, způsobil mi jakési skryté rány a strachy na duši. Postupně, aniž bych si to uvědomoval, jsem ztrácel chuť na ledě něco nového zkoušet, pouštět se do odvážných samostatných akcí a celkově tvořit spontánně či intuitivně. Svou hru jsem čím dál tím víc podřizoval bezpečnému následování trenérovy taktiky a také jsem raději spoluhráčům přihrával na gól, než se pouštěl do samostatné akce. Poněkud nemastné neslané obzvlášť v mé pozici útočníka. To vše ze strachu, že bych mohl udělat chybu a že by mi třeba trenér opět veřejně vynadal, ponížil mě, nechal mě sedět apod. Hlavně abych opět necítil ten stud, vinu, hanbu…

Že se tato má ,,herní strategie“ postupně uvelebila v celém mém živote jsem vůbec nezaznamenal. A tak i v zaměstnání jsem se podvědomě snažil vyhnout všem těmto mým strašákům. Učil jsem se více a lépe spolupracovat, poslouchat, příliš nevyčnívat, vycházet vstříc, dodržovat psaná i nepsaná pravidla a trápil jsem se pokaždé, když se ukázalo, že ani tato snaha nestačí. Má práce instruktora mě každopádně velmi bavila. S dětmi mi to vždy šlo nějak samo. Čas s nimi byl prakticky jediný, kdy jsem se nemusel hlídat. Od dětí totiž nemusíte čekat žádný podraz ani trest. Stačí být sám sebou a oni vám vše oplácejí stejnou mincí opravdovosti a upřímnosti. To jsem si také tehdy ještě neuvědomoval. Až v přítomnosti dětí jsem pocítil, jaké to je být přijímaný a respektovaný takový, jaký jsem i se svými chybami. Jakou svobodu a lehkost to přináší. V tomto pro mě děti byly a jsou velkou inspirací. Uvědomil jsem si, že jsem díky dětem mohl existovat bez obav a odsuzování. Stejnou mincí jsem jim to vracel a co víc, začal jsem to praktikovat i ve světe dospělých 😊. Uvědomil jsem si, že když jsem mohl dávat porozumění, respekt, a nechci, aby to vyznělo infantilně, ale i lásku, a druhá osoba to přijala a oceňovala, bylo to jako kdybych byl neustále odměňován. Zřejmě jsem vždy rozuměl dětské duši a pouze s dětmi jsem se cítil opět svobodný a schopen prožívání přítomného okamžiku. A děti zase vždy vycítí upřímnost, bez bočních snah o manipulaci a řízení. Také se dovedou velice těšit a oceňovat, když se dospělák ponoří do přítomného okamžiku spolu s nimi. Takže lekce s dětmi pro mě vždy představovaly okamžiky takzvaného flow. To mě na mé práci vždy bavilo nejvíce.  Se vším ostatním už to pro mě ale tak jednoduché nebylo. I když jsem měl štěstí na zaměstnavatele a kolegy, podřizování se a snaha o vstřícnost a dokonalost je prostě vyčerpávající boj. Speciálně, když jste den co den obklopen desítkami dětí, rodičů, kolegů.

A co teprve když se mi narodilo vlastní dítě? Nemusím asi ani popisovat, že najednou je v domácnosti mnohem více povinností a potřeb. A jako správný manžel a otec „musím“ všechny plnit co nejlépe. Jakýkoliv povzdech či projev nespokojenosti mé ženy (i když se mě objektivně třeba nijak netýkal) jsem bral jako osobní kritiku mé nedostatečnosti, a tak jsem se snažil víc a víc. Musím ji přece učinit šťastnou.

Energie bylo najednou značně méně a času také. Také mi začalo být líto, že většinu z nich vypotřebuji v práci s dětmi a pak mi zůstává jen malinko pro mé vlastní dítě. Tento pocit se ještě radikálně zesílil po narození naší druhé dcery. Meda totiž ještě ke všemu měla obrovské problémy se spaním a náš život se tím změnil v takové nespací peklo. Neexistoval už prostor a čas ani na nejzákladnější potřeby.

Ale byl jsem zvyklý fyzicky bojovat a snášet hodně. Ono člověku ani nic moc jiného v takové situaci nezbývá. Prostě bylo to naše dítě a bylo takové, museli jsme to vydržet. Viděl jsem neskutečně bojovat Zuzku, která nakonec celé ty noci vzala na sebe a pak se celé dny starala o holky sama a snažila se o optimizmus a trpělivost. Já jsem se ze všech sil snažil také. Plnil jsem v práci už i manažerskou funkci, takže jsem musel být hodně na telefonu i mimo pracovní dobu. To vše v nasazení a podle výše zmíněných podvědomých strategií. Doma to byla další šichta s péčí o děti a domácnost bez možnosti úniku. Neexistoval už žádný čas pro sebe, neměl jsem hobby, neměl jsem ani tolik potřebný spánek. Pořád jsem se na všech frontách pouze snažil o co nejlepší výkon a pořád jsem se podvědomě bál selhání. Když je k prasknutí napjatá psychika a k tomu člověk jede nadoraz i fyzicky, asi to nemůže skončit jinak než úplným pádem na dno. Zvláštní je, že nepřišel žádný konkrétní moment, kdy by mě toto poznání jaksi uhodilo. Prostě se jen ze života vytratilo štěstí. Vše běželo jaksi strojovitě a já jsem přestával cítit. Všechno. A přestával jsem vnímat smysl života. Měl jsem svou životní lásku, dvě zdravé vytoužené děti, dobrou práci, ve které jsem byl úspěšný… Ale prakticky už se mi ani nechtělo žít. Ztrácel jsem motivaci cokoliv dělat, nic mě netěšilo, nic mi nedávalo smysl. Začalo to být opravdu nesnesitelné. V předchozích článcích jste si jistě všimli, že můj práh toho, co považuji za nesnesitelné je značně posunutý, a tak jsem byl opět jaksi vnitřně ochoten nechat vše zajít hodně daleko. Až když jsem měl pocit, že takhle už žít nechci, protože už se mi prakticky ani nechce žít, rozhodl jsem se, že musím něco udělat. Něco musím změnit. Logicky mi z toho vyšlo, že nic jiného než práci změnit nemůžu (nechci). A tak jsem svým zaměstnavatelům po sedmi letech oznámil, že budu končit.

Nevěděl jsem, co budu dělat. V podstatě se mi nechtělo nic. Byl jsem vyčerpaný, znechucený, demotivovaný.  Poslední zbytky energie jsem vložil do toho, abych se rozhodl pro odchod ze zaměstnání a z loajality pak ještě vydržel poslední měsíce pracovat se stejným nasazením a nepolevil z pracovní morálky. Když pak skončil letní semestr, skončila má práce a začaly prázdniny, uchýlil jsem se s rodinou na Slovensko k mým rodičům. Bez jejich podpory a pomoci bych snad vůbec nebyl schopen začít se stavět na nohy. Jejich pomoc byla a je nejen v mentální podpoře a povzbuzování mých snů, ale také v péči o naše holky i o nás – vaření, hlídání a také finanční podpoře. Slova nestačí na to, abych vyjádřil, jak moc jsem jim vděčný!

Plánoval jsem započít svůj odpočinek a čas na změnu pobytem ve tmě. Hodně jsem o tom četl a domníval jsem se, že mi to může pomoct urychlit úklid v mé hlavě, najít svůj vnitřní klid. Nakonec jsem pobyt ve tmě nezrealizoval (zůstává na seznamu věcí, které bych chtěl zkusit) a já “čistil hlavu“ s rodinou. Na mentální úrovni se žádná velká změna neděla. Na fyzické ano. Absolvoval jsem očistu těla. Začal jsem se snažit jít poctivě spát ještě před půlnocí, cvičit každý den, věnovat dětem a ženě víc času, zdravě se stravovat, nepít alkohol a dopřát si čas pro sebe. Před sebou jsem měl ještě jednu předem domluvenou pracovní výzvu – zaškolit pracovní tým v nově otevřené pobočce The Little Gym v Arménii. Odcestoval jsem na dva týdny do nové země, a i když jsem pracoval v oblasti, ve které jsem působil předchozích 7 let, vše bylo najednou jiné. Nejen kultura, jazyk, smýšlení a zvyklosti lidí v dané zemi, ale samotný způsob, jakým jsem pracoval. Neměl jsem žádný návod na to, jakým způsobem předat těm lidem to, co je potřebuji naučit. Jejich uvažování a zvyklosti byly hodně odlišné a jazyková bariéra obrovská. Strach z nejistoty a zodpovědnosti se ale v průběhu krátkého času změnil na radost a vzrušení ze zkoušení nových taktik a způsobů. Z kreativity a poznávaní toho, co mi jak funguje a jaké tím dosahuji výsledky, ale zejména, co se tím dozvídám sám o sobě. Takže i když jsem to původně vůbec nečekal, byla to pro mě přelomová zkušenost.

Poprvé jsem si plně uvědomil, že svoboda a zodpovědnost kráčí ruku v ruce. A že když chci zažívat více svobody a kreativity, musím také prolomit svůj strach a vystoupit ze své komfortní zóny. Musím začít dělat věci, kterým jsem se doposud ze strachu vyhýbal. A to byl pro mě po nesmírně dlouhé době pocit, že začínám opět dýchat, žít a prociťovat.

Po dvou týdnech jsem se vrátil zpátky na Slovensko k rodině. Můj otec má dvě firmy. Nabízela se mi možnost okamžitého zázemí pro rodinu. Útočiště, kde bychom mohli zůstat a také si v rodinné firmě vydělat peníze a vzájemně si pomáhat. Nabídka opravdu lákavá! Jistoty a bezpečí. Blízkost a podpora. Zvláště v situaci, kdy jsem byl jediným živitelem rodiny a aktuálně bez příjmu jsem své rozhodnutí zvažoval opravdu intenzivně.

Přesto jsem někde uvnitř cítil, že by to byla pouze cesta menšího odporu. Něco jako únik, oddalování nevyhnutelného. Že pokud se chci poznat a postavit se na vlastní nohy, pokud chci znovu nalézt svou vlastní sílu, jsou přede mnou kroky, které budou velice těžké, ale musím je udělat a musím je udělat sám.

A tak jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky do Prahy a zkusím sebe a svou rodinu živit sám. Že už se z vnitřního rozhodnutí nemohu nechat zaměstnat a že bych k tomu přistoupil, pouze pokud by veškeré mé snahy selhaly. Tou dobou jsem pouze tušil, že je přede mnou ještě velký kus cesty, na které budu čelit svým kostlivcům ve skříni. A i když už uplynulo od onoho momentu rozhodnutí několik měsíců, ještě pořád jsem na cestě. To také znamená, že žádný silný ani moudrý závěr tohoto článku nemám 😊. Pouze jeden pro mě zásadní poznatek (a pocitově také zásadní moment, který pro mě znamenal obrovskou vnitřní změnu), že cesta se pro mě stala cílem. Že už nehledám své štěstí v dosahování budoucích výsledků, ale že ho zažívám tady a teď, skrze vše, co aktuálně prožívám a co dělám. Nevím, jak se to stalo. Prostě se to v jednom okamžiku jako kdyby překliklo a já vše začal vnímat jinak. To, co mě dřív děsilo, mi začalo dodávat sílu. To, čeho jsem se zdráhal, mi nyní dělá radost. Každá nová zkušenost je kvalitní právě pro poznání, které přináší, ne pro její výsledek. Přijímám zodpovědnost za vše, co dělám, ale nesvírám se strachy z toho, jak to dopadne. Tudíž cítím, že pocit štěstí vychází z mého vnitřního nastavení, nezávisle na dosahování výsledků v okolí. Tedy i to, co dělám, je podníceno smysluplností daného jednání, a ne očekáváním budoucích zisků. Samozřejmě, ještě netuším, co mě čeká. Jaké zkoušky jsou pro mě připraveny a nakolik mě to dokáže vyhodit z mé čerstvě nabyté vnitřní rovnováhy. Vím, že nic nevím 😊. Ale cítím se stále více jistější v každé nové životní situaci. Vnímám, že jsem se dostal z nejhoršího. Že směruji nahoru. Pociťuji přívaly energie. Ba co víc! Vidím a vnímám život jinak, než jak jsem ho kdy viděl předtím.

Pokud se vám obsah líbil, sledujte nás na facebooku.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.