Začátek…

Říká se, že začátky jsou těžké. Jelikož jsem se dobrovolně ocitnul v životní fázi, kde stojím na prahu hned několika začátků, můžu toto tvrzení opravdu potvrdit.

Jedním z nich je tento blog…

Již nějaký čas si pohrávám s představou, že bych mohl skrze psaní sdílet svůj život, své zážitky, zkušenosti a vhledy. Vzápětí se většinou dostavily myšlenky a pochybnosti, zda dovedu psát tak (a o takových věcech), aby to vůbec někoho zajímalo. Navíc v češtině, která není můj mateřský jazyk.

A teprve před pár dny, v souvislosti s jiným začátkem, to ve mně nějak dozrálo a usedlo natolik, že mám chuť překonat tyto mentální bariéry a odhalit určité hluboké a osobní prožitky na mé životní cestě. Přizval jsem tedy mou manželku Zuzku, abychom se společně pustili do díla na psaní těchto řádků. Možná si někdo z vás v určitých aspektech prochází podobnými situacemi a naše slova vám pomůžou nahlédnout na věc z jiné perspektivy.

Rádi bychom se s vámi totiž podělili o postřehy, které nyní získáváme s naší mladší dcerou Medou. Je jí 15 měsíců a na podzim jí byla diagnostikovaná hemiparéza. To znamená, že má omezení v centrální nervové soustavě a jedna polovina mozku nepracuje tak, jak by měla. Vzorce, které se v ranní fázi měly spustit se nespustily tak, jak by měly a vše na její pravé polovině těla naskakuje opožděně a ne ve 100 procentní formě. Dle tabulek se vyvíjí v podstatě normálně, nyní už pár týdnů vesele chodí, ale pravá polovina těla se chová jinak než levá. Levá ruka přebírá téměř veškerou aktivitu, pravá ruka je strnulá, často zaťatá v pěst a někdy jí vůbec nezapojuje. Pokud ano, dělá ji potíže zejména jemná motorika. V chůzi také našlapuje trochu asymetricky a váhu těla drží spíše na levé straně. Bylo nám řečeno, že se jedná o lehké spektrum hemiparézy, ale je potřeba cvičit, abychom jí mohli pomoct zapojit ty správné vzorce. A tak jsme se dostali k Vojtově metodě. Mnozí z vás ji možná znáte i z vlastních zkušeností nebo z doslechu, každopádně není žádnou neznámou, že u toho děti hodně brečí, i když samotné cvičení je údajně nebolí. Kdo jako rodič nezažil, tak neví, jaký je to pocit, když touží svému dítěti pomoct a dělat pro něj to nejlepší, co dokáže, a zároveň v té samé chvíli s ním prakticky násilím a skrze úporný křik a pláč soupeřit. Absolutně nezpochybňujeme úžasné výsledky této metody a tisíce a tisíce dětí, kterým pomohla ke zdraví, každopádně my jako rodiče jsme to vydrželi pouze měsíc, než jsme dospěli do stadia, že cestu léčení nechceme zažívat jako oboustranný boj, ale jako objevování hlubšího porozumění tomu, co se nám děje a co nám to přináší. A tak jako už poněkolikáté v našem životě jsme si zvolili vykročit do neznáma, na cestu, kde přebíráme odpovědnost za vše, co přijde, na sebe, připraveni čelit všemu s otevřeným srdcem i myslí.

Prakticky to pro nás znamená zvolit jiné terapie, než je doporučovaná Vojtovka a pozorovat, zda a jakým způsobem to na Medu působí. A právě toto naše experimentování a objevování bychom chtěli sdílet spolu s vámi. Zaznamenávat naše postřehy a nová poznaní, pocity, dojmy i nové vědomosti a případně i vytvořit prostor pro diskusi a vzájemné obohacování.

Než se pustíme do dalších článků o tom, co jsme se s Medou rozhodli vyzkoušet a jak nám to funguje, rád bych se nejdřív vrátil na časové ose o nějakých pár let zpátky a vyprávěl o tom, jaké zážitky se zdravotními komplikacemi a jejich léčením formovaly mé nynější postoje a vědomí. Takže v nejbližším článku odhalím, jak jsem se přes diagnózu neplodnosti k početí mých dětí dostal 😊 a jak jsem s vyhřezlou ploténkou chirurgovi ze stolu utekl 😊.

Pokud se vám obsah líbil, sledujte nás na facebooku.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.